Vyhlášení George Sorose osobností roku 2018 deníku Financial Times paradoxně zakončilo rok, kdy byl příběh o hrdinných pomocnících z neziskového sektoru zpochybněn více než kdy dříve. ParlamentníListy.cz o dalším vývoji tohoto fenoménu hovořily se sociologem Petrem Hamplem, který je dlouhodobým kritikem propojených elitářských struktur, kterým říká „nová aristokracie“.

V tomto týdnu byl světovou osobnosti roku deníku Financial Times vyhlášen „filantrop a praporečník liberální demokracie“ (citováno přímo z oficiálního zdůvodnění) George Soros. Byl rok 2018 skutečně „rokem George Sorose“?

George Soros měl tu odvahu stát se ztělesněným zlem. Propůjčil svůj obličej tomu nejhoršímu, co se na světě za poslední desítky let odehrálo, a co zničilo životy desítek nebo spíše stovek milionů lidí. Samozřejmě to nemohl způsobit jeden miliardář, ale nikdo jiný se k tomu přímo nehlásí. Navíc všechno, co je známo o jeho životě, je nesmírně negativní. Od toho, že svou kariéru začínal jako mladý nacista, který se živil zabavováním židovského majetku, až po to, že nikdy se neobjevilo logické vysvětlení, kde se vlastně vzaly ty jeho miliardy. Byl namočený v neuvěřitelné spoustě špinavostí. Skoro se tomu nechce věřit. Kdyby se objevila taková postava ve filmu, kritici by to označovali za přehnané.

Ocenění George Sorose je vlastně podobné, jako by ve Financial Times dali na titulní stránku ďábla s rohy a dlouhým jazykem. To ocenění říká: Uplynulý rok byl rokem, kdy zlo triumfovalo po všech stránkách.

Ocenění George Sorose je vlastně podobné, jako by ve Financial Times dali na titulní stránku ďábla s rohy a dlouhým jazykem.

Ve skutečnosti to tak špatný rok nebyl. Síly destrukce mají nadále jednoznačnou převahu, ale naráží na silnější odpor než kdykoliv v minulosti. Kdyby byl osobností roku Viktor Orbán, bylo by to výstižnější. Už proto, že na jeho malém Maďarsku si Sorosovy globalistické struktury vylámaly zuby.

Jak velký vliv mají podle vás neziskové organizace, z nichž Sorosova celosvětová síť Open society fund je asi nejvýznamnější, na současné světové dění? A je tento vliv stoupající, nebo spíše klesající?

V knize Prolomení hradeb jsem vyslovil prognózu, že poroste brutalita elit, zastrašování obyvatel a pokusů o likvidaci nepohodlných. Zároveň ale, že poroste také vnitřní slabost elity. Bude přibývat sporů mezi jednotlivými elitářskými skupinami, bude se zvětšovat byrokratická debilita a členové elit se budou dopouštět chyb.

Obojí vidíme. Tlak na občany je čím dál větší, požadavky různých „sorosů“ čím dál absurdnější a nesnesitelnější. Naposledy migrační a uprchlický pakt. Jenže také vidíme, že přibývá „chyb v matrixu“. Takže moc elit spíše klesá, a to se týká i neziskovek, které pro ty elity odvádějí špinavou práci. Je ale otázka, jestli rozpad celého systému přijde tak rychle, aby bylo ještě možné zabránit nahrazení původních obyvatel migranty. O to se dnes hraje.

Pro elitářské kruhy je ovšem velmi důležité, aby dokázaly vyvolávat dojem, že jejich moc stoupá a že jsou čím dál vlivnější. To je kritické pro udržení moci. Nezapomínejme, že zatímco mezi místními vlastenci v různých zemích převažují ti, kdo to dělají z přesvědčení, na té druhé straně jde čistě o peníze. Mají vymyté mozky, ale je to do značné míry otázka racionálního rozhodnutí – nechám si vymýt mozek, protože mi to přinese řadu výhod. Kdyby v téhle skupině vznikl silný pocit, že se režim hroutí, přišli by globalisté o své nejvěrnější stoupence.

Mají vymyté mozky, ale je to do značné míry otázka racionálního rozhodnutí – nechám si vymýt mozek, protože mi to přinese řadu výhod.

Tyto neziskové organizace nemají příliš vyjasněný statut, což jim umožňuje vydávat se jednou za filantropického pomocníka, nemajícího s politikou nic společného, a druhý den se domáhat místa za jednacím stolem při klíčových jednáních. Je to podle vás záměr, fungovat v takto nejasných podmínkách?

Kdyby se vyjasnilo, musely by politické neziskovky jasně říkat asi toto: „Jsme politická organizace financovaná ze zahraničí a dostáváme peníze za to, že se snažíme vás zbavit občanských svobod, zotročit a nakonec vyhladit celé vaše národy a nastěhovat na vaše území jiné etnikum“. To prostě nejde. Konec konců, každý z těch aktivistů musí přesvědčit i sám sebe, že jeho činnost je nějak prospěšná.

Maskují se tedy jako dobročinné spolky. Většina z nich má dokonce nějaký dobročinný spolek začleněný ve své struktuře. Nebo vznikly tak, že původně existoval nějaký dobročinný spolek, pak jej ovládli multikulturní fanatici, ale část starých aktivit nechali běžet. To je třeba případ katolické Charity.

Proto je tak důležité oddělit dobročinnost od politických aktivit. Není to těžké, ale chtělo by to určitou politickou odvahu, která dnes zoufale chybí.

Je vůbec možné jasně oddělit politické a nepolitické neziskovky?

Docela slušně to funguje v USA, kde to mají na starosti finanční úřady (IRS). Pokud se spolek stará třeba o bezdomovce, má různé daňové a další výhody. Jakmile k tomu ale přibere i politickou činnost, jako třeba podporu kandidáta s určitým názorem na bezdomovectví, okamžitě všechny výhody ztrácí. Riskuje dokonce, že mu finanční úřad doúčtuje daně zpětně, což zpravidla znamená bankrot.

Kdo se chce věnovat politice, musí se zaregistrovat jako politická organizace. Pokud navíc přijímá peníze ze zahraničí, platí pro něj ještě přísnější omezení.

Bylo by krásné vidět, jak finanční úřad „zaklekne“ třeba na Organizaci pro pomoc uprchlíkům. Ale na to nemá Andrej Babiš dost odvahy.

Řešení tedy existuje. Bylo by krásné vidět, jak finanční úřad „zaklekne“ třeba na Organizaci pro pomoc uprchlíkům. Ale na to nemá Andrej Babiš dost odvahy.

Nedávno jsme byli svědky pozoruhodné situace. Nezisková organizace Člověk v tísni si objednala průzkum (a následně jej odprezentovala s pořádným mediálním humbukem, do kterého se zapojila zejména veřejnoprávní ČT), jak moc jsou „mediálně gramotní“ učitelé a na základě jeho údajně alarmujících výsledků tlačí na školy, aby na mediální vzdělávání učitelů kladly větší důraz. Přímo říkají, že by ředitelé měli učitele posílat na certifikované mediální školení. Člověk v tísni přitom právě taková školení učitelů v rámci projektu Jeden svět na školách sám provozuje. Není to učebnicová ukázka střetu zájmů?

Ano, je to docela obyčejná rozkrádačka. Ale v rámci toho, co Člověk v tísni dělá, to není zdaleka to nejhorší. Fakticky se jedná o fašistickou organizaci, která se už ani netají tím, že systematicky usiluje o likvidaci demokracie a občanských svobod v České republice. Kdyby byly nestranně uplatňovány zákony, už by byla dávno postavena mimo zákon a její vedení by bylo ve vězení.

Nečekejme, že to školami skončí. Až ovládnou školy, pustí se do dalších oblastí života. Nezastaví se před žádnou sférou lidského soukromí. Nakonec budou čmuchat a šikanovat lidi v každé domácnosti.

Podle dominujícího narativu jsou neziskové organizace produktem občanské společnosti vyrůstající „odspodu“, ze sousedské solidarity, atd. Jak potom vysvětlit to, že většina těchto organizací má obvykle mezinárodní působnost, kolikrát i v názvu mají slovo „international“, případně „bez hranic“. To příliš nesvědčí o tom, že by vznikaly „odspodu“, spíše to ukazuje na určitou centralizaci…

Je to stejný obchodní model, jaký používají korporace. Vezměme si třeba Microsoft. Má v České republice pobočku přibližně s třemi stovkami zaměstnanců. Vedle toho pro Microsoft pracují stovky místních firem, které produkty Microsoftu prodávají zákazníkům, nastavují a rozvíjejí. Korporace na vše dohlíží. Je to model nesmírně výhodný v tom, že americký gigant naplno využívá kreativity a šikovnosti českých firem, a přitom má vše detailně pod kontrolou.

Ta slavná občanská společnost tedy funguje tak, že zadavatel některé lidi zaměstná přímo, ale většinu lidí úkoluje tak, že je nechá, aby si zakládali vlastní neziskovky, rozděluje mezi ně balík peněz...

Ta slavná občanská společnost tedy funguje tak, že zadavatel některé lidi zaměstná přímo, ale většinu lidí úkoluje tak, že je nechá, aby si zakládali vlastní neziskovky, rozděluje mezi ně balík peněz a dohlíží na jejich činnost.

Redaktor Deníku Referendum Radek Kubala zveřejnil článek, který byl v podstatě detailním manuálem pro protesty proti Andreji Babišovi nebo Miloši Zemanovi, včetně vytváření „fondu na pokuty“, zajištění právníků, mediálního pokrytí a dokonce „podpory osobností“. To skoro vypadá, jako by tyto „občanské nepokoje“, údajně spontánní, byly dokonale propracovaným byznysem...

Víte, když taková vlna demonstrací proběhne jednou, snad to může být spontánní, i když o tom lze pochybovat. Ale když probíhá každé tři měsíce v podstatě stejná akce a pokaždé je stejně profesionálně připravena, je jisté, že je za tím nějaký stálý aparát. A že ten aparát je někým financován. Tenhle druh aktivistů nedělá nikdy nic nezištně.

Když vedle toho uvážíte, že naprosto stejně organizované akce probíhají i v okolních zemích, tak je závěr jednoznačný.

V tomto týdnu jsme si připomínali sedmé výročí úmrtí prezidenta Václava Havla. Konalo se k tomu i promítání záběrů z jeho života. Jak informovali novináři, sešli se tam zástupci velkého byznysu jako Mirek Topolánek, uměleckého světa jako Helena Třeštíková či Michal Horáček i neziskového sektoru, zastoupeného například Martinem Rozumkem z Organizace pro pomoc uprchlíkům. Když běžný čtenář čte tyto zprávy, získává nevyhnutelně pocit, že tito lidé tvoří „jeden svět“, potkávají se na společných akcích a samozřejmě si říká, co všechno tam spolu domlouvají. Do jaké míry podle vás tyto neformální konexe ovlivňují činnost těchto organizací a veřejné dění vůbec?

Pochopitelně, že to ovlivňuje činnost těch lidí naprosto zásadním způsobem. Ostatně, co jiného mají společného než stejné politické projekty a stejné zdroje financování? Hrají snad společně kriket? Nebo patří ke stejné sexuální menšině? Moc a peníze, peníze a moc, nic jiného.

Podstatné je, že svět neziskovek, korporací, médií, univerzit a státní správy tak splývá v jedno. Vytváří se jednotná společenská vrstva.

Ostatně, je přece normální, že když lidé mají společný zájem a společnou ideologii, probíhají mezi nimi neustálé kontakty. Nejde ani tak o domlouvání se na jednotlivých akcích, ale především o neustálé vzájemné ujišťování o správnosti svého pohledu na svět. Potvrzují si, že normální pracující lidé jsou jen odpad, že oni jsou něčím lepším, že migrace je přínosná, že za všechno může Putin, že Evropská unie je skvělá a tak dále. A také se navzájem hlídají, aby snad někoho nenapadlo zpochybnit politicky korektní dogmata.

Podstatné je, že svět neziskovek, korporací, médií, univerzit a státní správy tak splývá v jedno. Vytváří se jednotná společenská vrstva. V již zmíněné knize Prolomení hradeb ji nazývám novou aristokracií. A tisíce dalších lidí, především mladých, sedí u obrazovek či internetu a doufají, že mezi takovou elitu budou také jednou patřit.

Mimochodem, jak byste popsal to, co se s Václavem Havlem děje v rukou jeho „pokračovatelů“ po jeho smrti? Nezískává to občas už rysy zcela iracionálního zbožštění? A do jaké míry podle vás to, jak je dnes Václav Havel prezentován, odpovídá reálnému Václavu Havlovi za života?

Je to hloupé, iracionální a kýčovité. Ale podle toho, co o Václavu Havlovi víme, by to přesně odpovídalo jeho povaze. Můžeme si ho živě představovat, jak stojí na lavičce Václava Havla a pronáší hodinou řeč o vlastní skromnosti. A poté vystaví fakturu na takových 70 tisíc. Pochopitelně placenou z peněz daňových poplatníků.

Ptal se Jakub Vosáhlo.

Publikováno 22. prosince 2018 na Parlamentních listech