Byl již nacionalismus překonán? V následujícím textu se pokusím ukázat, že tomu tak rozhodně není. A že by rozhodně nebyl žádný důvod se z něčeho takového radovat. V druhé části se pak zaměřím na specifickou situaci České republiky, kde fakticky působí tři konkurenční nacionalismy.

Málokterý způsob myšlení a vnímání je pod tak soustavným nepřátelským tlakem jako nacionalismus. Nejde jen o to, že se proti němu vymezují neomarxističtí extrémisté. Přesvědčení, že nacionalismus je něčím špatným a zavrženíhodným se již stalo i součástí paradigmatu mainstreamové diskuze. A vlastenecká strana nenabízí nic jiného než ústupový boj. Po vlně útoků proti nacionalismu označí svou pozici za národoveckou (pamatujete ještě na Bátoryádu?). Následuje vlna útoků proti národovectví, takže protistrana ustupuje na pojem „vlastenectví.“ Ale ani tady se neudrží trvale. Patriotismus je šovinismus, hlásají transparenty v rukou „rebelů“ placených vládami a nadnárodními finančními skupina. Dříve či později bude i vlastenectví označeno za nepřijatelné a zavrženíhodné a dnešní vlastenci si budou říkat třeba lokalisté.

Globalista Hitler a nacionalista Churchill

Jednou z klíčových zbraní propagandistické války proti nacionalismu je tvrzení, že nacionalistou měl údajně být Adolf Hitler. Jenže kdo zná z dějepisu víc než jen učivo základní školy, ten také ví, že Adolf Hitler nacionalistou nebyl. Jeho myšlení nebylo národnostní, nýbrž rasové. Nacistický vyhlazovací stroj byl poháněn představou, že národy mají zaniknout a lidstvo se má slít to jednoho celku, kde budou lidé s lepším rasovým původem zastávat manažerské pozice nebo se věnovat vědě a umění. Ti ostatní se pak budou zabývat mechanickou prací. Dokonale šťastní ale budou všichni. Německé nacionalisty s židovskou babičkou posílal Adolf Hitler do plynu, zatímco Skandinávců s čistým rodokmenem si vážil, i když nechovali k německému národu žádné sympatie. Takový postoj nelze označit za nacionalistický.  

Nacionalisté nevěznili lidi v koncentračních táborech. Nacionalisté v nich byli popravováni!

Nacionalisté nicméně hráli v Hitlerově příběhu důležitou roli. Hráli v něm důležitou roli lidé jako britský nacionalista Winston Churchill, francouzský nacionalista Charles De Gaulle… přes polské vlastence až po český odboj, v němž hrálo významnou roli nacionalistické hnutí Sokol. Tedy lidé, kteří riskovali životy svých i svých rodin. V mnoha případech ty životy skutečně položili. Byli vězněni, transportováni do táborů smrti, mučeni, zabíjeni. Klást jim dnes za vinu zločiny Hitlera, Himmlera a jejich kumpánů, jak to dělají dnešní pokrokoví eurointelektuálové, je mimořádné odporné a nechutné. Nacionalisté nevěznili lidi v koncentračních táborech. Nacionalisté v nich byli popravováni!

Není svobody bez národního státu

Ale nejen to. Moderní nacionalismus se v evropských dějinách rodil a vyrůstal společně s dalšími dvěma klíčovými ideami – demokracií a požadavkem občanských svobod. Při logicko-teoretickém rozboru nemusí tyto pojmy souviset a můžete se dokonce setkat s názorem, že třeba demokracie a občanské svobody stojí proti sobě. To ale nic nemění na tom, že v reálném životě se vyskytují společně. Moderní dějiny neznají žádný příklad státního útvaru s demokratickým vládnutím a ochranou občanských svobod, který by zároveň nebyl založen na národním principu. Kdo odmítá nacionalismus, odmítá i demokracii a občanské svobody. To je zásada, která je v české diskuzi fakticky opomíjena. Vlastně jen Václav Klaus starší už řadu let upozorňuje, že přechod od národních států k větším celkům je také přechodem od demokracie k „postdemokracii.“

Pokud přijde těžký čas, obětují se po vyšší celek. Je to jednání vysoce racionální i z hlediska jedinců a rodin.

Ale idea národa jde až k samotné myšlence přežití. Odjakživa je tomu tak, že pokud se lidem daří dobře, mohou sledovat své vlastní zájmy, případně zájmy své rodiny. Pokud přijde těžký čas, obětují se po vyšší celek. Je to jednání vysoce racionální i z hlediska jedinců a rodin. Pokud tak totiž učiní a národní společenství přežije, pro každého jednotlivého člena (jestliže přežil) to znamená záchranu života a svobody. Pokud se nenajde dost ochoty obětovat osobní zájmy pro vyšší celek, budou zabiti nebo zotročeni všichni, jeden po druhém. Zdravé společenství je tedy schopno přepínat mezi režimy „priorita jedince“ a „priorita celku“. Právě národní společenství vytváří mimořádně vhodný rámec pro tuto schopnost přepínat.

Národ jako společný ideál

Jedna z častých námitek proti nacionalismu hovoří o neoprávněné nadřazenosti jedněch lidí nad druhými. Ale to je velmi nepřesné. Idea nacionalismu a národního státu počítá s tím, že na určitém území může hrát dominantní roli jen jeden národ a že ostatní se musí přizpůsobit. To znamená, že ti ostatní se musí vzdát záměru prosadit na stejném území svou kulturu a svůj jazyk jako dominantní. Znamená to také, že příslušníci menšiny si musí osvojit jazyk, zvyky a kulturu hlavního národa natolik, aby byli schopni se zapojit do běžného společenského života. Je to přehnaný požadavek? Rozhodně to není požadavek likvidační. Ostatně, všimněte si, s jakou samozřejmostí všichni ti bojovníci proti nacionalismu podporují třeba požadavky pobaltských národů vůči ruské menšině.

Polský nacionalismus souvisí s katolicismem, francouzský s volnomyšlenkářstvím, americký s lidovým kapitalismem...

Slovníky uvádí různé definice nacionalismu. Vždy je v tom nějak zahrnuto území, společné dějiny a zvyklosti, téměř vždy také jazyk a vždy nějaká ideologie či silný příběh. Polský nacionalismus souvisí s katolicismem, francouzský s volnomyšlenkářstvím, americký s lidovým kapitalismem a občanskými svobodami, švýcarský se vzpourou horalů a sedláků proti aristokratům. Je-li vědomí sounáležitosti založené na společných ideálech a společné historii dost silné, může nahradit i společný jazyk, jako např. v případě Švýcarska. Tomu dobře rozuměl T.G. Masaryk, když kladl tak obrovský důraz na husitskou etapu českých dějin. Národ potřebuje společnou hrdost. Osobně mohu na tomto místě připomenout svého pradědečka, který – ač etnický Němec s mizernou češtinou – se při sčítání lidu nechával zapsat jako Čechoslovák. Společné ideály jsou víc než společný jazyk.

Jaký je český nacionalismus

Nacionalimus bývá zdrojem násilí a nepřátelství tam, kde několik národů usiluje o vytvoření vlastního státu na stejném území. To jsme v naší části světa zažívali v posledních dvou stoletích. Je velká škoda, že místo nacionalismu německého se spíše nerozvinul nacionalismus bavorský, saský, braniborský atd. Nicméně je dost možné, že právě k tomu dějiny směřují.

Dnes neřešíme, zda převládne na našem území český nebo německý živel. To ale neznamená, že by byla situace méně komplikovaná. Ve skutečnosti existuje trojí snaha vytvořit na našem území něco na způsob národního státu.

John Tolkien hobity přirovnal k Angličanům jen proto, že neznal Čechy. Proto se mezi Čechy tak dobře žije.

Základním rysem českého národního politického projektu je umírněnost. V porovnání s jinými evropskými národy jsou Češi pořádnější, poctivější a pracovitější. Ne tolik jako Němci, ale zase se u nich nesetkáte s německou sveřepostí a agresivitou. Pokaždé, když dostanou příležitost, se ukážou jako neobyčejně šikovní. V hudbě, informačních technologiích, výrobě automobilů a konec konců i ve válečnictví. Což je zajímavé zejména proto, že je to národ malý. Jestliže 10milionový národ vyprodukuje srovnatelný počet významných skladatelů a srovnatelný počet skvělých programátorů jako osmkrát větší Německo, svědčí to o tom, že české poměry a české zvyklosti vedou k růstu talentů a zajímavých osobností. Pro Čechy je hodně důležitý rodinný život, jsou skeptičtí k velkým myšlenkám, neradi se perou a mají rádi dobré jídlo. John Tolkien hobity přirovnal k Angličanům jen proto, že neznal Čechy. Proto se mezi Čechy tak dobře žije.

Euronacionalisté a islamisté

Proti tomuto českému národu dnes ale stojí dva jiné národy. Máme tedy tři zájemce o území Čech, Moravy a Slezska a víme, že svou představu může prosadit pouze jeden.

EVROPSKÝ NÁROD. Pro něj jsou typické velké neurčité ideály, kastovní pohled na společnost, pohrdání příslušníky nižších tříd a v porovnání s Čechy až neuvěřitelná bezohlednost. Pro příslušníky evropského národa je rovněž typické, že mluví anglicky stejně dobře jako česky, necítí se připoutáni k tomuto území a už vůbec k tomuto lidu. Jsou schopni hovořit celé hodiny o své urozenosti. Mají za naprosto samozřejmé, že smyslem života nižších tříd je otročit na jejich živobytí, aby se mohli věnovat vznešenějším činnostem, jako např. umění nebo vytváření směrnic, direktiv, předpisů a koncepcí. Cítí, že jejich samozřejmým právem je detailně řídit životy příslušníků prostého lidu – určovat jim, jak mají vychovávat děti, komu pronajmout byt, co mají jíst, čím topit, z jakého materiálu postavit domek atd. Podobně jako kněží starých Aztéků, i příslušníci evropského národa věří, že tím zachraňují svět. Že jen díky jejich vznešenému zahálčivému životu se Zeměkoule dosud nepřehřála a nevybuchla.

ISLÁMSKÝ NÁROD. Jeho příslušníci v České republice už dali jednoznačně najevo, že nepokládají ostatní obyvatele stejného území za sobě rovné a že se nespokojí se stavem, kdy existuje rozpor mezi místními zákony a předpisy zanechanými Mohamedem. Nevíme (a nejspíš ani oni sami nevědí), zda by se jednalo o režim radikální, jaký je na územích Islámského státu, nebo o režim umírněný, jaký je typický třeba pro Hamas. V každém případě by to znamenalo život v neustálém strachu a děsivé bídě.  A také konec citového života. Jestliže je myslitelné, že jednou budete nuceni svou manželku nebo dceru ukamenovat, prostě si nemůžete dovolit k nim citově přilnout. První generaci by to možná připadalo nesnesitelné. Ale po pár generacích množení podle islámských předpisů by byly kreativní a soucitné geny eliminovány, takže by vzniklo tupé plemeno ochotné podřídit se bez problémů Mohamedovým příkazům. Nenechme se mýlit, islám na území českých zemí by nevypadal jako islám kuvajtský. Ani by nevznikla švejkovská pivní šaría.

Nenechme se mýlit, islám na území českých zemí by nevypadal jako islám kuvajtský. Ani by nevznikla švejkovská pivní šaría.

Takto pochopitelně vypadá situace viděná českýma očima. Viděno islámskýma očima jde o spor vyznavačů proroka s dvěma skupinami nevěřících, přičemž jednu z nich alláh zcela zbavil rozumu, takže bude zvlášť snadnou kořistí. Viděno očima evropského národa jde zase o spor vzdělaných moderních emancipovaných lidí s místními náckovskými burany, kromě toho je zapotřebí pomáhat muslimům trpícím sociálním vyloučením.

Mezi evropským a islámským národem je dnes tiché spojenectví. Euronadšenci vidí v muslimech oběť a vítaného spojence proti „buranům“ (rozuměj příslušníkům českého národa) a doufají, že muslimové časem zapomenou na korán. Muslimové rádi využívají podpory euronadšenců a sbíhají se jim sliny na budoucí otrokyně, které dnes chodí v elegantních kostýmcích v korporátních kancelářích nebo budovách státní správy. Zvláště ze strany feministek tak má podpora islámu až masochistickou příchuť.

Proč jsem českým nacionalistou

Když deklaruji svoji příslušnost k českému národu, vyjadřuji tím i svoje přesvědčení, že v současném konfliktu může vyhrát. Za uplynulá staletí přežil ledacos a poradil si se silnějšími soupeři, než jakým čelí dnes. Naopak tím netvrdím, že bude existovat navěky. Jestli někdy v budoucnu vznikne třeba českobudějovický národ s vlastní představou o životě, bude mít plné právo ji naplnit.

Nicméně k tomu, aby Češi svou pozici uhájili, chybí to nejdůležitější. Je zapotřebí navrátit českým lidem jejich sebevědomí. Dnes za sebou máme 25 let systematické propagandy, která se místní lidi pokouší přesvědčit, že jsou méněcenným, hloupým a zlodějským národem, kterému zbývá jen jedno jediné – stát se lokaji někoho lepšího (což znamená jakéhokoliv cizince nebo jeho patolízala). Dokonce ani za protektorátu nebyly protičeská propaganda tak silná.

Dnes za sebou máme 25 let systematické propagandy, která se místní lidi pokouší přesvědčit, že jsou méněcenným, hloupým a zlodějským národem

Být českým nacionalistou v první řadě znamená se na takové propagandě nepodílet. A znovu a znovu připomínat, že Češi, Moravané a Slezané sice netvoří stomilionový národ, ale v porovnání s ostatními se nemají za co stydět. Ostatně, není náhoda, že dlouhodobě nejúspěšnější spolkovou zemí je Bavorsko a že obyvatelé Bavorska jsou velice podobní obyvatelům českých zemí.

Publikováno v časopise Media Res, 3/2016