V tomto a několika dalších článcích se pokusím pochopit a ukázat některé ze skrytých příčin toho, proč politický vývoj v České republice vedl ke všeobecnému zklamání. Některé z nich jsou specifické pro naši zemi, jiné fungují v celém západním světě. 

Nebudu se podrobněji zabývat hypotézami, které za příčinu potíží označují nedostatek morálky klíčových aktérů (například šéfů politických stran) nebo nedostatečnou demokratickou tradici. Pokusím se spíš najít mechanismy a chyby, kvůli kterým došlo k tomu, že ačkoliv většina voličů i politiků jednala celkem racionálně a celkem mravně, systém jako celek selhal (nijak jinak nemůžeme současný stav iracionální hospodářské politiky, rostoucího pohrdání občanskými svobodami i rostoucího napětí mezi vrstvami označit).

Hlavně, aby nepropadly hlasy, říkali jsme si v prvních svobodných volbách po roce 1989. Kdo volí malé strany, dává část svého hlasu komunistům!, bylo heslo dne. V mezních historických situacích může být takový postoj správný. Třeba když se všichni sjednotí proti kandidátům strany usilující o zavedení despocie. Ale dlouhodobě je to přístup ničivý. Podívejme se, co se typicky děje.

ODS = ČSSD light

Pravicoví voliči se chovají racionálně. Chtějí mít jistotu, že jejich hlasy nepropadnou, takže hlasují pro menší zlo (nejpravicovější stranu, u níž je jistota, že se dostane do parlamentu). Vědí, že to není ideální volba, ale říkají si „lepší, než kdybychom zůstali doma“.

Aparáty politických stran se ovšem také snaží chovat racionálně. ODS jako dominantní pravicová strana tedy tuto strategii „menšího zla“ přijala a zjistila, že je velmi výhodná. Pokud by ČSSD jako dominantní levicová strana navrhla devadesátiprocentní zdanění, ODS by navrhla daň 79 procent. Díky tomu by byla schopna získat hlasy mnohých příznivců vysokého zdanění i všech příznivců nízkého zdanění (menší zlo). To není jen hypotéza. V posledních desíti letech se tak ODS fakticky chovala -ve všech oblastech regulace, danění, zakládání nových úřadů, přístupu k Evropské unii… vždycky nakonec dospěla k pozici „ČSSD light“. A stačilo to k získávání takového počtu hlasů, aby byla téměř neustále ve vládě – navzdory podstatně nižším volebním rozpočtům než ČSSD i rostoucí byrokratické tuposti, která se stranou šířila.

Není divu, že lidé z nižších tříd zuří.

Všimněte si, že levice (až na některé naprosto výjimečné okamžiky) nebyla schopna pravici čelit ideově. Nestavěla na návrhu zásadně jiných opatření, volební argumenty vycházely převážně z toho, že představitelé ODS jsou údajně méně poctiví než představitelé ČSSD. Jakékoliv reálné opatření totiž sociální demokraté navrhli, občanští demokraté vzápětí převzali (v mírnější verzi).

Původně pravicová strana se změnila i ideově. Myšlenkově se přizpůsobila tomu, jak reálně vypadala její politika. Řada jejích představitelů dokonce pomáhala šířit propagandu, že přechod od plánovaného socialistické ekonomiky ke kapitalismu začátkem devadesátých let byl zločinnou událostí.

Probíhaly sice pravidelné volby, vlády se měnily rychleji, než bychom chtěli, ale na výběr bylo pouze z několika verzí sociální demokracie.

Když je ODS vlevo, musí ČSSD ještě víc vlevo. Do extrému

Logicky byl tedy naplňován program sociální demokracie – včetně posunu struktury obyvatel tak, aby ubylo přirozených voličů pravice (podnikatelé, zaměstnanci malých podniků apod.) a aby přibylo přirozených voličů levice (úředníci, státní zaměstnanci, lidé závislí na dávkách, manažeři korporací přijímajících investiční pobídky a další).

Realizace sociálnědemokratického programu přinesla přesně to, před čím první generace představitelů ODS varovala: extrémní nárůst byrokracie, nezaměstnanost, snižování životní úrovně, nekontrolovatelný státní dluh, hromadící se sociální problémy. V žádné oblasti ekonomického ani společenského života socialistické recepty v posledních letech nefungují. I když… nefungují? Pokud jste vědec, umělec nebo úředník korporace, dostává se vám ideální kombinace výhod kapitalismu a socialismu: na jedné straně svoboda a neomezené možnosti, na druhé straně jistota stálého přídělu státních peněz a ochrana před tlakem trhu. Pokud ale pracujete ve fabrice nebo jste třeba kadeřnice, pak máte nevýhody kapitalismu (hlavně nejistotu) bez výhod kapitalismu (dobrá pracovní místa a možnost volby životního stylu). Kapitalismus, ve kterém nevznikají nové firmy a slušná pracovní místa a kde si člověk nemůže vybrat kuřáckou hospodu – takový kapitalismus je k ničemu. Není divu, že lidé z nižších tříd zuří.

Socialismus tak opticky působí jako v podstatě jediná alternativa. ČSSD má jediný problém – všechny běžné body jejího programu už převzala ODS. Je tedy tlačena do extrémistických návrhů typu plošného zabavování majetku a zakládání státních podniků.

Silní se rodí z proher

Přitom si lze představit, že se poměry v České republice mohly vyvíjet úplně jinak. Řekněme, že by se pravicoví voliči chovali zcela nezodpovědně, a pokud by se „svou“ stranou nebyli dostatečně spokojeni, zůstali by doma. Pak by ODS byla tlačena k úplně jiné strategii. Pokud by kupříkladu ČSSD navrhla daň ve výši 90 procent a ODS pouze 89 procent, sice by získala pár voličů ve středu spektra, ale její dosavadní příznivci by zůstali doma. Návrh na 89procentní zdanění by byl jistou cestou k volebnímu masakru, na optimum voličů by strana cílila řekněme při 30 procentech. (Čtenář jistě pochopí, že čísla tu pouze ilustrují základní princip).

Ještě lepší variantou než zůstat doma, by bylo volit nějakou volit nějakou autentickou liberálně konzervativní stranu, typu Svobodných (nebo o pár let dříve Stranu konzervativní smlouvy). Hlas by propadl, ale přispěl ke třídění politických start-upů tak, aby se ti nejúspěšnější stali alternativou v příštích volbách. Pokud bychom chtěli přirovnat politiku k fotbalu, rozhodoval by tento „ztracený“ hlas o vítězství v druhé lize.

To by vedlo k tomu, že:

• docházelo by k reálnému střídání vlády levice a pravice,

• za následky byrokratických výstřelků a expanze státu by byli voláni k odpovědnosti sociální demokraté.

Proč sociální demokracie není ODS light

Je na místě otázka, proč stejný mechanismus nefungoval i z druhé strany. Pokud by ODS navrhla nulovou daň, proč by ČSSD nepřišla a návrhem jednoprocentní daně a nestavěla se jako menší zlo pro levicové voliče? Odpovědí je KSČM. Pokud by se ČSSD příliš přiblížila středu, nebo dokonce pravici, měli její voliči alternativu. Tím můžeme vysvětlit i volební debakly „umírněné“ ČSSD před tím, než vedení strany převzal v roce 1993 Miloš Zeman a změnil ji ze strany „státotvorné“ na stranu „radikálně kritickou“.

V roce 1989 to asi nikdo nemohl vidět, ale skutečnost, že KSČ nebyla zakázána (a že jí dokonce zůstal její obrovský majetek) postupně vedla k tomu, co se nutně muselo stát. K postupnému soumraku svobodné společnosti a k návratu komunistů do vlády. Ti, kdo tehdy propagovali „smíření“ a „tlustou čáru za minulostí“, tak paradoxně vložili do základů nového režimu časovanou bombu. Vadilo by jim to? Těžko říct. Osobně mám obavu, že pro řadu disidentských intelektuálů by vláda komunistů byla přijatelnější než vláda „melouchářů a šmelinářů“. Ale možná jim křivdím.

Původně publikováno 17. 9. 2013 na www.FinMag.cz. Převzaly též servery www.Ostrava-online.cz, www.mises.cz, demolaylibrary.blog.cz a neviditelnypes.lidovky.cz.