Otázka týdne z 30. října 2020
Veřejný prosto je plný kritiky současných vládních kroků. Téměř všechno, co v souvislosti s epidemií podniká, je označováno na nedokonalé, chybné či zbytečné. Obyvatelům je naznačováno, že s vládou nemají spolupracovat. Ale od nikoho z kritiků jsme zatím neslyšeli, co by tedy měla vláda dělat. Jako by kritik stál s rukama založenýma na prsou a s pobaveným úsměvem říkal: „No tak, vládo, předveď se, můj problém to není.“ Jako by ti lidé úplně zapomněli, že je to také jejich země. Že jde také o jejich životy. A že nezvládnutí epidemie může přinést fatální politické změny.
Ale od nikoho z kritiků jsme zatím neslyšeli, co by tedy měla vláda dělat.
Žel to nejsou jen okrajové psychopatické skupiny a fanoušci vesmírných ještěrů, ale téměř veškerá parlamentní opozice a ex-prezident Václav Klaus.
Nicméně i když odhlédneme od momentálních politických souvislostí, otázka zůstává. Jak jinak je možné postupovat? Ve skutečnosti to není otázka nová. I když sociální sítě a mainstreamová média vesměs přetékají demagogií, na menších odborných serverech a v uzavřených skupinách běží věcná debata. Z té debaty už vzešly určité závěry, které se opírají o konkrétní zkušenosti různých zemí.
Rýsují se v zásadě tři možnosti reakce na covidovou epidemii.
Za prvé. Předstírat, že žádná epidemie neprobíhá. Trochu posílit nemocniční kapacity (ale neutrácet za to příliš peněz) a vůbec neomezovat lidské chování. To je cesta, kterou je obtížné posuzovat, protože se dosud nenašel nikdo, kdo by měl odvahu po ní jít. Velká Británie to zkusila a rychle přešla do režimu tvrdých karantén. Švédsko a Bělorusko, o kterých se v této souvislosti mluví, ve skutečnosti aplikovaly řadu zákazů a mají buď velmi ukázněné obyvatelstvo nebo omezený pohyb lidí.
Švédsko a Bělorusko, o kterých se v této souvislosti mluví, ve skutečnosti aplikovaly řadu zákazů...
Můžeme tedy jen spekulovat, co by se dělo, kdyby převládl hlas, že „je to jenom taková chřipka“. V zemi velikosti České republiky by ročně neumíralo 120 000 lidí, ale něco přes 200 tisíc. Ekonomika a společenský život by byly ovlivněny tím, že neustále by byla část obyvatel nemocných a že by násobně vzrostly náklady na zdravotnictví (ze všech alternativa je tedy tato spojena s nejhlubším propadem). A to vše nikoli přechodně, ale jako nový trvalý stav. Po čase by si lidé osvojili nové chování, změnily by se také vztahy. Lidský život by měl menší hodnotu než dnes, ubylo by důvěry mezi lidmi, spolupráce by byla obtížnější. Ale to všechno jsou jenom dohady, žádný takový případ jsme neviděli.
Za druhé. Manévrovat, tak jak se o to pokouší současná česká vláda. Na jedné straně nechce příliš omezovat společenský život a ekonomiku, na druhé straně chce zabránit vlnám masového umírání a dočasného zhroucení společnosti. Počíná si tak šikovně, jak to lze čekat od evropské vládní byrokracie začátku 21. století. Občas to přežene směrem k příliš drastickým omezením (nejspíš letos na jaře), a jindy zase nezavede potřebná omezení včas, takže se země nevyhne vlně masového umírání (jak to zažíváme právě teď). Státní byrokracie ani politici nedokážou zabránit nejrůznějším nátlakovým skupinám, aby do opatření neprosazovaly svoje zájmy a neřešily si nejrůznější kšefty. Stejně jako v předchozím případě je problémem dlouhodobost. Nikdo nevidí konec. Další a další vlny, další a další domácí vězení, a čekání na vakcínu, která nemusí nikdy přijít. Vakcínu proti viru HIV se nepodařilo vyvinout ani za třicet let. Až lidé zjistí, že nový stav je trvalý, zcela jistě se začnou chovat jinak. Co budou změny obnášet, to dnes nedokážeme říct.
Další a další vlny, další a další domácí vězení, a čekání na vakcínu, která nemusí nikdy přijít.
Za třetí. Je tu strategie, kterou s úspěchem aplikovaly východoasijské státy, Nový Zéland a Austrálie. Osvědčila se v režimech autoritativních (Čína, Vietnam, Singapur) i režimech demokratických (Taiwan, Jižní Korea). Někde se s ní můžete setkat pod označením „kladivo a tanec“. Zavřít zemi, radikálními kroky vymýtit virus z populace, potom opatrně – krůček po krůčku – otevírat jednotlivé oblasti veřejného života. Po třech měsících epidemie zmizí.
Během této doby musí vláda utratit masivní prostředky, aby podržela podniky a živnostníky. Musí odolat pravicovým dogmatikům, kteří tvrdí, že kdo nevytvářel obrovský zisk a nemá zásoby peněz, má být poslán do bankrotu. Musí pomoci lidem z odvětví, která zaniknou (např. cestovní kanceláře), aby se přeškolili a našli si jinou práci. Nicméně protože problém je časově omezený, jsou nároky na státní rozpočet řádově menší než v jakékoliv jiné variantě.
Musí odolat pravicovým dogmatikům, kteří tvrdí, že kdo nevytvářel obrovský zisk a nemá zásoby peněz, má být poslán do bankrotu.
Nadále pak musí zůstat polouzavřené hranice, možná tak přibližně na té úrovni jako Západní Německo 80. let. Hraniční kontroly naprostou samozřejmostí, všude testování, dezinfikování zboží, povinné karantény pro příchozí z některých zemí. To vyvolá tlak na další ekonomické změny. V řadě případů se totiž zjistí, že náklady na překračování hranic jsou takové, že se vyplatí věci vyrábět ve vlastní zemi. Takové uspořádání by sice přinášelo menší korporátní zisky, ale místním lidem by přineslo jen výhody (což je asi hlavní důvod, proč není nikde v Evropě zaváděno).
Ty země, které si tento režim spolehlivě osvojí (a které virus vymýtily) si pak mohou navzájem otevírat své hranice, shledají-li to užitečným.
Pokud vás to zajímá podrobněji, doporučuji ke čtení Daniela Novotného. Třeba zde.
