Hrobaři české demokracie

Po delším odmlčení se znovu vracím k otázce, proč v českých zemích ztroskotal pokus o vytvoření dlouhodobého stabilního režimu parlamentní demokracie. Proč se stalo zřízení tak nestabilním a všeobecně neoblíbeným, že Andreji Babišovi stačilo fouknout a slaměné stavení se rozsypalo. Těm, kdo předchozí díly seriálu nečetli, doporučuji, aby se s nimi seznámili dříve, než se pustí do tohoto.

Jak jsem v těch textech pokusil ukázat, o fungující svobodné a prosperující společnosti můžeme hovořit jen v souvislosti s obdobím cca 1990 – 96. Pak už se jen projídalo a rozkrádalo, co se vytvořilo předtím. Občanské svobody se drolily, objevily se nezaměstnanost a další stinné stránky korporativismu, postupně byla vypěstována masivní vrstva levicových intelektuálů žijících z dotací… až se režim zhroutil a byl nahrazen tím, čemu Babišovi příznivci říkají „vůdcovská demokracie“ a co já bych měl tendenci nazývat spíše vládou byrokratické oligarchie.

Občanské svobody se drolily, objevily se nezaměstnanost a další stinné stránky korporativismu...

Otázka, proč se mladá demokracie zhroutila tak rychle, vede k jiným otázkám. Kdo měl zájem na tom, aby se zhroutila? A kdo měl naopak zájem na tom, aby se udržela? Proč byli ti první silnější než ti druzí? Rozšířený lidový výklad říká, že problém byl v nedůslednosti vůči komunistům. S tímto názorem není zpravidla spojena žádná konkrétní představa, jak by taková důslednost mohla vypadat. Monstrprocesy se senilnímu důchodci, kteří byli v roce 1989 na vedoucích postech? Rituální zhanobení ostatků Klementa Gottwalda? Po každém takovém opatření bychom se nesporně cítili lépe, ale těžko předpokládat, že by to změnilo společenské a ekonomické poměry.

Klíč k určování komunistů

Už před časem jsem vyjádřil názor, že komunistické straně nemělo být umožněno účastnit se parlamentních voleb, nicméně členové komunistické strany nepředstavovali pro nové demokratické zřízení ani ten nejmenší problém. To se ukáže jasněji při bližším pohledu na „ideální typy“ (jak tomu říkal Max Weber) členů KSČ.

Za prvé. Starý fanatický komunista. Můžeme to ukázat na příkladu Miloše Jakeše, ale byly jich desetitisíce. Lidé vesměs už důchodového věku, oddaní režimu, se kterým spojovali celý svůj život. Měli za sebou desítky let ve straně, se kterou prožili všechno dobré a zlé. Mnoho z nich mělo za sebou službu i Lidových milicí. Mnoho z nich mělo za sebou minulost, za kterou měli důvod se stydět.

Tihle lidé s demokracií nikdy nesmířili, ale nebyli ani nijak nebezpeční. Pokud se scházeli v klubech důchodů a vzpomínali na staré dobré časy, nikomu tím neubližovali. Situaci komplikovali snad jen tím, že v dalších minimálně po dobu deseti let poskytovali volební základu KSČM.

Za druhé. Extatický komunista. My starší si je pamatujeme z televizní obrazovky. Archetypálním příkladem extatického komunisty byla 40letá učitelka základní školy a delegátka sjezdu komunistické strany. Blbá, až praští, zato hojně vybavená emocemi. Ječela z televizní obrazovky proti kapitalistům a imperialistům, a vášeň z ní přímo sálala. Mladším kolegům, kteří nezažili předlistopadovou Československou televizi, doporučuji pustit si nějakou besedu s Monikou Pajerovou. Jediný rozdíl je v tom, že tehdy převládaly černobílé televize.

Archetypálním příkladem extatického komunisty byla 40letá učitelka základní školy a delegátka sjezdu komunistické strany. Blbá, až praští, zato hojně vybavená emocemi.

Ani tato skupina se neukázala nebezpečnou. Během pár měsíců z tohoto typu lidí stali horliví demokraté, pak horliví příznivci tržního kapitalismu, dnes hřímají pro evropské regulace, vítají americký konvoj a připravují si hidžáb.

Za třetí. 40letý inženýr, ředitel nebo náměstek státního podniku, tedy člověk s kontakty a základní manažerskou zkušeností. Po listopadu 1989 si podnik zprivatizoval. Pokud toho nedosáhl, založil vlastní firmu. Je nefér, že tito lidé dostali lepší podmínky než ostatní, nicméně bez nich by tehdejší změna neproběhla tak hladce. Právě oni se zasadili o to, že předchozí režim tak snadno zkolaboval a právě oni rozbíhali novou podnikatelskou ekonomiku. Rozhodně to nebyli nepřátelé nového režimu.

Kdo byli vítězové doby...

Razantnější postup pro komunistům by tedy nebyl ničemu nepomohl. Velká estébácká esa typu Andreje Babiše by se svými vlivovými sítěmi dokázala překonat jakékoliv opatření. Navíc to byla skupina početně nevelká, a v prvních letech ani ekonomicky příliš silná. Bývalí komunisté tedy na změně spíše vydělali.

Skutečným vítězem prvních porevolučních let však byly pracující masy – chlapi z fabrik, řemeslníci, zemědělci a spousta dalších. Nikdy v českých dějinách nenarostly šance příslušníků pracujících tříd tolik jako v první polovině 90. let. Ať už přijmeme za měřítko reálný příjem, délku života, dostupnost lékařské péče, sociální mobilitu – všude vidíme skokový nárůst. Samotný rok 1990 byl ještě těžký, protože prudký růst cen nebyl kompenzován výší platů (fakticky se jednalo o inflační vlnu, pomocí které obyvatelé jednorázově uhradili většinu starých komunistických dluhů). Ale potom ekonomika naskočila a české země zažívaly roky učebnicového kapitalismu – spoust příležitostí, žádná nezaměstnanost, tisíce nových firem. Když vás v roce 1992 naštval šéf, mohl jste dát výpověď s jistotou, že zítra budete mít jinou práci. Lidé byli optimističtí a sebevědomí a měli k tomu důvod. Je ostatně zajímavé, že všichni ti nóbl podnikatelé, kteří dnes – ve snaze zalíbit se Andreji Babišovi – nadávají na „Klausova zlodějská léta“, své podniky založili právě tehdy.

Je ostatně zajímavé, že všichni ti nóbl podnikatelé, kteří dnes nadávají na „Klausova zlodějská léta“, své podniky založili právě tehdy.

... a kdo naopak její poražení

To byli vítězové. Kdo tedy byli poražení? První velkou poraženou skupinou byla podstatná část intelektuálů, tehdy přezdívaná jako disent. Ti se na změnu režimu těšili více ne kdokoliv jiný. Roky se snažili o to, aby k ní došlo. A pak zjistili, že je všechno jinak. Prožili pár dnů slávy na tribunách, pak se jim dostalo vřelého poděkování… a lidé se rozběhli každý po svém. Lidé šli řešit životy, zakládat firmy, vydělávat peníze, stavět domy, cestovat a o neměli žádný důvod dále se zajímat o bývalé disidenty. Ti zůstali stát s prázdnými rukama.

Dotace v dnešní podobě neexistovaly, míst ve státní správě bylo málo, bytové semináře přestaly táhnout, pražská filosofická fakulta nedokázala uživit celý disent a pracovat v kotelně najednou nebylo vůbec prestižní. Málokomu se zhroutil život tak dramaticky jako profesionálním bojovníkům proti komunismu. Uvědomuji si, že takové tvrzení je velmi zjednodušené. Spousta disidentů zahájila nové kariéry, někteří založili firmy nebo odstartovali jiné zajímavé projekty, pár se jich dostalo do politiky… ale hlavní proud se ocitl ve světě, kde se schopnost opravit kohoutek cenila víc než schopnost přednášet o duchovních kořenech trockismu. Dokonce i v okolí Václava Havla disidenty rychle předstihovali mladí kariéristé typu Tomáše Sedláčka.

Hlavní proud disentu se ocitl ve světě, kde se schopnost opravit kohoutek cenila víc než schopnost přednášet o duchovních kořenech trockismu.

Disent byl jednoznačně skupinou, pro kterou listopad 89 znamenal největší pohromu. Právě v téhle skupině lidí byla také vytvořena děsivá legenda o tom, že obyvatelé Československa mravně selhali, že poctivá práce byla formou kolaborace a že založit krámek s drogistickými potřebami je něco nečestného. A že se jako národ máme tak nějak celkově stydět za to, že nejsme Václav Havel. Tento uměle vyvolaný pocit viny byla časovanou bombou, kterou disidenti umístili do základů mladé demokracie.

Pak tu máme další vlivovou skupinu, kterou nemůžeme označit za poraženou, ale které se v letech následujících po listopadu 1898 nežilo dobře. Tou byly nadnárodní korporace. Z hlediska mamutích mezinárodních koncernů by bylo lepší, kdyby žádná politická změna neproběhla. Bylo by jim stačilo lehké uvolnění. S rozkládajícím se zkorumpovaným režim by se byly dohodly stejně snadno, jako se dnes domlouvají s diktátory třetího světa. Jenže vývoj šel jiným směrem. Korporace zakládaly v českých zemích pobočky, nedařilo se jim úplně špatně a dokázaly se rychle zorientovat (praxe u StB byla v prvních porevolučních letech nutnou podmínkou, aby vás firma typu IBM nebo Hewlett-Packard přijala na vysokou manažerskou pozici). Ale čelily dynamickému trhu, kde byly neustála zakládány firmy a neustále jim vznikali noví konkurenti. Dotace neexistovaly. Úřady byly ve srovnání s dneškem malé, průhledné a bez pravomocí. Prosadit regulaci, která by zničily malé konkurenty, bylo tehdy velmi obtížné nebo nemožné. Zakázky typu vyplacení 50 milionů korun za poradenství jak zorganizovat práci na ministerstvu, které se za pozdějších sociálně-demokratických vlád staly standardem, byly začátkem 90. let nemyslitelné. Korporace si tehdy ani nemohly vybírat nejlepší lidi, jako je tomu dnes. Nejtalentovanější studenti plánovali podnikatelskou kariéru a pro ostatní byly přitažlivé české firmy.

Dotace neexistovaly. Úřady byly ve srovnání s dneškem malé, průhledné a bez pravomocí. Prosadit regulaci, která by zničily malé konkurenty, bylo tehdy velmi obtížné.

S čím Václav Klaus nepočítal

Korporace tedy žily a rostly, ale nebyly spokojené ,a tato nespokojenost se zvyšovala. Přece jen, najímat hejna dlouhonohých odbornic na společenskou odpovědnost bylo tehdy nemyslitelné, a co hůře, z českého trhu neodcházely miliardy do korporárních centrál (jak se to běžně děje dnes). Vedle toho se na troskách disentu formovaly skupiny profesionálních intelektuálů. A právě souhra těchto dvou skupin se nakonec stala pro mladou demokracii smrtící. V roce 1997 vedení ČNB blízké Václavu Havlovi zmrazilo ekonomiku, způsobilo bankrot stovek firem, a z nastalého zmatku vzešla v roce 1998 vláda, která se na živnostníky a malé podniky dívala s nedůvěrou. Tato vláda provedla další kolo privatizace, v němž zahraniční banky a korporace získaly obrovské majetky, aniž by za ně zaplatily jedinou korunu. Zahraničním podnikům pak rozdala stovky miliard korun, které vytahala z kapes místním podnikatelům. Česká republika poprvé poznala masovou nezaměstnanost a Češi se ocitli v zemi, kde vše důležité patří cizincům. Média začala propagovat výklad historie, podle nějž bylo předchozí období zlodějské a je zapotřebí na něj co nejrychleji zapomenout.

Propojení sociální demokracie a korporací, které tehdy vzniklo, zůstalo dodnes. České podniky už nikdy nedostaly srovnatelné podmínky se zahraničními a ČSSD si mohla dovolit suverénně nejdražší kampaně. Až do příchodu Andreje Babiše.

Až v posledních letech se pokouší Viktor Orbán najít takovou formu demokratického kapitalismu, která bude méně zranitelná.

Bylo by lákavé tvrdit, že za všechno můžou komunisté, ale život je složitější. Největší chybou asi bylo, že si nikdo neuvědomil rizika včas. Přitom už v roce 1943 ukázal Joseph Schumpeter ve svých analýzách, že silná vrstva intelektuálů a významný vliv korporací nejsou slučitelné s přežitím demokratického kapitalismu. Václav Klaus Schumpetera četl, ale nebral ho dost vážně. Nikdy nebyla položena otázka, jak demokratický kapitalismus před zmíněnými vlivy chránit. Stejně jako nebrali Schumpetera dost vážně ani v okolních zemích. Až v posledních letech se pokouší Viktor Orbán najít takovou formu demokratického kapitalismu, která bude méně zranitelná.

Tím se dostáváme k Václavu Klausovi. Omylům a chybám, kterých se dopustil při budování státu na začátku 90. Let, budu věnovat příští díl seriálu. Ne proto, že bych si Václava Klause málo vážil, ale proto, abychom ty chyby zbytečně neopakovali.