První díl rozhovoru je zde.

Podaří se časem pozitivním nacionalistickým názorům proniknout i do akademické sféry?

Myslím, že tahle otázka nestojí. Lidé v akademické sféře se mají zabývat studiem a výzkumem. Myšlenky mají být posuzovány podle toho, zda obstály ve vědecké debatě, nikoliv podle toho, zda jsou nacionalistické či globalistické.

Problém je v tom, že dnes jsou univerzity extrémně zpolitizované, ovládané skupinami fanatiků. Není to jen otázka americké výstřednosti. I na humanitních fakultách v České republice dnes vládnou a kádrují neostalinské skupinky, jen se o tom tolik nemluví na veřejnosti. Má-li mít vzdělání nějaký smysl, bude zapotřebí jejich nadvládu zlomit a vrátit na univerzity svobodu myšlení. Obávám se ale, že to vůbec nebude snadné a že není dokonce ani jisté, zda je dlouhodobě udržitelný koncept veřejnoprávní univerzity. Možná časem zjistíme, že univerzita může být striktně státní (tedy přímo řízená ministerstvem, jako např. policejní akademie) nebo čistě soukromá bez státního příspěvku. Ale nic mezi tím.

Setkal jste se s dílem Guillama Fayeho, jeho knihou Proč bojujeme či jeho kritikou islámu, popřípadě dílem Alaina de Benoista? Ti se o průnik do akademické sféry pokusili.

Oba ty autory znám jen povrchně, to znamená jen z toho, co vyšlo česky a nějakých kratších článků. S některými názory souhlasím, s jinými ne, ale hlavní rozdíl je v metodě. Pánové Faye i Benoist posuzují západní společnost podle děl velkých autorů, resp. podle toho, jaké myšlenky ve významných dílech té které doby převládají.

Já vycházím ze životního stylu, reálně používané technologie, hospodářských poměrů, rodinného života a podobně. Člověk by očekával, že oba tyto pohledy povedou k pohledům v zásadě shodným, případně se budou doplňovat. Ale ve skutečnosti dávají zcela rozdílné pohledy na civilizaci. Třeba včetně toho, že v 19. století se intelektuální hlavní proud odvrátil od křesťanství, ale návštěvnost bohoslužeb rychle stoupala. Pozdní středověk nám zanechal hlubokou duchovní literaturu, ale víme, že skutečný život lidu byl tradiční morálce i zbožnosti velmi vzdálený. A takhle je to téměř ve všem.

Pozdní středověk nám zanechal hlubokou duchovní literaturu, ale víme, že skutečný život lidu byl tradiční morálce i zbožnosti velmi vzdálený. A takhle je to téměř ve všem.

Co vaše ostatní knihy, jak byste je přiblížil čtenářům?

Prolomení hradeb je moje první skutečná kniha. Kromě ní mám za sebou pouze jednu učebnici a podíl na sborníku o erotickém kapitálu Moc krásy.

Sdílíte ve vaší knize O mravencích a lidech názor zakladatele sociobiologie Edwarda O. Wilsona, který rovněž zkoumal mravenčí evoluční strategie a mravenčí společenstva?

Je to fascinující čtení, ale kladu si nad ním mnoho otázek. Můj hlavní problém je v tom, že Wilson úplně ignoruje rozdíl mezi civilizacemi. Podle něj jsou všichni lidé stejní. To je v rozporu s empirickou realitou.

Při pohledu z velké dálky si umím představit, že by třeba čínská civilizace šla wilsonovským směrem, tedy posunula se k nějaké verzi „mraveniště“ s úplným potlačením osobnosti jedince. Neumím si to ale představit v Evropě – naše civilizace stojí na osobní svobodě, konkurenci a jedinečnosti každého člověka. Z takových východisek se nemůžeme vyvinout v organizaci typu mraveniště, každý takový pokus by skončil naším zánikem.

Naše civilizace stojí na osobní svobodě, konkurenci a jedinečnosti každého člověka. Z takových východisek se nemůžeme vyvinout v mraveniště, každý takový pokus by skončil naším zánikem.

Spolupracujete nějakým způsobem s ostatními aktivisty Václav Klaus ml., Benjamin Kuras, Václav Cílek či nějakými jinými?

S Benjaminem Kurasem poměrně intenzivně. S Václavem Klausem mladším máme dost blízké názory, ale oba jsme příliš zaneprázdněni, takže se spíš míjíme. To už je víc příležitostí s Institutem Václava Klause. S Václavem Cílkem se neshoduji asi v ničem.

Obecně se dá říct, že Česká republika je malá. Každý se zná s každým. Každý s každým občas spolupracuje, pokud je to ideově přijatelné. U mne je problém v tom, že řada lidí, kteří se mnou celkem rádi hovoří, to nemohou ukázat veřejně, protože by jim hrozily sankce. Myslím lidi z intelektuálních a uměleckých kruhů.

Živíte se i něčím jiným, než psaním knih?

Já se neživím psaním knih. Pracuji ve fabrice. Už víc než 20 let se zabývám prodejem a marketingem složitých technologických produktů a služeb. Prodávám, školím obchodníky, píšu obchodní nabídky a konzultuji některé hodně speciální věci kolem bezpečnosti.

Řada lidí, kteří se mnou celkem rádi hovoří, to nemohou ukázat veřejně, protože by jim hrozily sankce. Myslím lidi z intelektuálních a uměleckých kruhů.

Jaká je vaše vize ČR za dejme tomu dvacet let?

Svobodná země v sousedství velkého islámského státu, možná zmítaného vnitřními boji. Země podobně militarizovaná jako Izrael. Hrdí lidé, svobodomyslní a vzdělaní, silný nacionalismus, značná hospodářská soběstačnost, vysoká míra místní autonomie – prostě taková kombinace Bavorska, Švýcarska a Izraele. Ostatně, až na tu militarizaci to odpovídá české tradici.

Jak vnímáte vznik nových a obnovení starých nacionalistických spolků a hnutí, předěl starého a nového světa?

Především si uvědomuji, že ty nové nacionalistické spolky zatím nejsou ani vzdáleně srovnatelné s těmi starými. Sokol nebo Skaut byly masivní organizace výrazně ovlivňující atmosféru v celé zemi, dnes jsou ale ovládány multikulturními elitami s názory přesně opačnými, jaké měli zakladatelé. Nová nacionalistická sdružení, to jsou v podstatě okrajové skupinky. Na obnovu masivních nacionalistických hnutí teprve čekáme.

Zastáváte nějaká náboženské či metafyzické názory?

Jsem křesťan, protestant. Většinu života jsem byl členem Církve bratrské, tedy probuzenecké církve. Zrušil jsem členství až předloni v reakci na postoje té církve k imigraci a islámu a ke sbližování s multikulturními neziskovkami.

Sokol nebo Skaut byly masivní organizace výrazně ovlivňující atmosféru v celé zemi, dnes jsou ale ovládány multikulturními elitami s názory přesně opačnými, jaké měli zakladatelé.

Nicméně vždycky jsem si dával pozor, aby moje osobní přesvědčení a předsudky neovlivňovaly mou vědeckou práci. Člověk samozřejmě nemůže zabránit tomu, aby jeho základní pohled byl zabarvený, ale měl by mít filtry, které zajistí, že osobní stanoviska se nepromítnou do výsledného textu. Pro mě je tím filtrem popperovská metodika.

Jaký je vztah vašeho pojmu Nová aristokracie a pojmu Katedrála užívaného v prostředí Alt-right, inspiroval jste se některými jejich pojmy?

Pokud dobře chápu pojem Katedrála, zahrnuje pouze univerzity a média. Moje Nová aristokracie je širší pojem, který odpovídá Murrayho „nové vyšší třídě,“ a který zahrnuje také vysoké manažery bank a korporací, vysoké soudce, senátory, lidi ve vedení politických stran atd.

Čtete zahraniční servery, doporučil byste osobně nějaké?

Určitě Breitbart a Infowars, ty jsou povinné. Potom Jihad Watch, Human Events a pro přemýšlivější American Enterprise Institute. Nemusíte souhlasit s jejich politickými stanovisky, ale řada jejich analýz je skvělá.

Co vám říkají pojmy New right, Alt right, Fake news, Post truth, post gender a neustálé spekulování o tom, kolik, že je vlastně pohlaví?

Ač po těch pojmech občas taky sáhnu, nejsem z nich nadšený. Když použijete výraz, jaký byl používán po staletí, dostanete s tím slovem i řadu asociací a zkušeností, které se během té doby vytvářely. Tím si můžete uvědomovat spoustu aspektů celé věci. Nový výraz je zpravidla jednoduchý a primitivní. Neobsahuje v sobě automatickou kontrolu zdravým rozumem.

Jednou bude zapotřebí „revoluční avantgardy“ a je otázka, zda bude vlastenecká strana dobře připravena. Rozhoduje se už teď.

Myslím, že tahle záplava tupých manipulativních slovíček souvisí s jevem, o kterém se málo mluví, a to je dekadence. Máme tendenci si myslet, že dekadence spočívá v masovém provozování sexuálních výstředností. Ale to je jenom doprovodný příznak, který se ani nemusí nutně vyskytovat. Jak ukázal Peter L. Berger, dekadence je především nezvládnutý třídní konflikt.

Když buržoazie převzala vedoucí postavení v evropských společnostech a vytlačila aristokracii na okraj, znamenalo to také změny v morálce, životním stylu, filosofii, náboženství, používaných symbolech atd. Aristokratickou mentalitu nahradila řemeslnicko-kupecká mentalita. Nechci teď řešit, jestli to byla dobrá nebo špatná změna, ale v každém případě buržoazie vnutila celé společnosti své myšlení a životní styl, které předtím po staletí fungovaly uvnitř měst a řemeslnických komunit..

V naší době došlo ke srovnatelné mocenské změně. Nová aristokracie se snaží rozmetat zase buržoazní hodnoty a životní styl. To je asi přirozené. Jenže nová aristokracie neví, čím by to měla nahradit. Vždyť sami ti lidé nejsou schopni se ani namnožit! Bydlet u rodičů, chodit na večírky, experimentovat s drogami a vést filosofické debaty může být pro někoho fajn, ale když se tenhle životní styl pokusíte vnutit celé společnosti, okamžitě se ukáže, že to nemůže fungovat. Rozpadá se společnost, rozpadá se lidská psychika, vytrácí se schopnost zajistit každodenní funkce. Berger popisuje celý cyklus dekadence, na jehož konci je pokaždé to, že „náčelník barbarů se prohlásí králem.“ Obávám se, že se blížíme bodu, kdy se bude hrát už jen o to, kteří barbaři to budou. Jestli stoupenci starověkého pouštního válečníka nebo neurvalí příslušníci naší vlastní dělnické třídy.

Bydlet u rodičů, chodit na večírky, experimentovat s drogami a vést filosofické debaty může být fajn, ale když se tenhle životní styl pokusíte vnutit celé společnosti, okamžitě se ukáže, že to nemůže fungovat.

Co může dělat řadový občan, pokud chce zabránit zániku své civilizace?

Skutečného bojovníka poznáte mimo jiné podle toho, že si vybírá čas a místo střetnutí. Nebojuje ze zoufalství, ale proto, aby zvítězil.

V našem případě to znamená neukvapit se a trpělivě čekat na chvíli, kdy současná vládnoucí vrstva bude dostatečně oslabena. V knize jsem ukázal některé mechanismy, které k tomu povedou.

Do té doby udržovat pevnost morálního přesvědčení i fyzickou kondici, sestavit se sousedy či přáteli vlastenecký kroužek, a mezitím se učit – organizovat lidi, plánovat peníze, řídit projekty atd. Jednou bude zapotřebí „revoluční avantgardy“ a je otázka, zda bude vlastenecká strana dobře připravena. Rozhoduje se už teď.

Publikováno 25. června 2018 na serveru Délský potápěč