O doktorce Horákové a doktoru Husákovi

700 nebezpečných slov o různých přístupech k vlastním dějinám

Varování: Následující text obsahuje narativy, které vyvolávají v pražské brněnské kavárně výbuchy vzteku

K historickým událostem můžeme přistupovat mnoha způsoby. Třeba tak, že řešíme nějaký současný spor a zmínka o dějinách je jenom záminku, jak zaútočit na současného protivníka. Ty samotné dějiny nás vlastně moc nezajímají. Čím méně o nich víme, tím lépe.

Nebo se můžeme pokusit o hlubší pochopení, co se vlastně stalo a vyvodit z toho nějaké pravidlo či poučení platné i pro nás.

Tak je to i s případem Milady Horákové. Můžeme k celému případu přistoupit primitivním zjednodušujícím způsobem, naučit se pár snadných sloganů a promítnout je na některé domy. A doufat, že se poměry neotočí – potom by se na jiné domy promítaly privatizační seznamy nebo seznamy obětí agrese proti Srbsku. Připomínka Milady Horákové slouží vlastně jen k tomu, aby dnešní neobolševici mohli jednat dost brutálně a bezohledně. Vybudíme se vzpomínkou a ztratíme ohledy. Je symbolické, že den před výročím bylo oznámeno, že čeští policisté budou propátrávat soukromé diskuze, jestli si snad občané nesdělují špatné názory.

Připomínka Milady Horákové slouží vlastně jen k tomu, aby dnešní neobolševici mohli jednat dost brutálně a bezohledně

Nebo můžeme zahodit zjednodušující brýle, otevřít obtížné otázky, a pokusit se něco pochopit.

Je nesporné, že komunistický režim projevil při zacházení s Miladou Horákovou zbytečnou krutost, tupou brutalitu a neuvěřitelnou hloupost. Jediným výsledkem procesu bylo vytvoření mučednice z ženy, jejíž jméno by dnes nikdo neznal, a o které vlastně nevíme nic jiného než gigantické kariérové ambice. Komunisté to absolutně neměli zapotřebí. Jejich režim se těšil dostatečné lidové podpoře, a zahraniční situace rozhodně nebyla nakloněna intervenci proti režimu. Hrálo se spíš o to, jestli se k východnímu bloku nepřikloní i další státy západní Evropy.

Takových tupých a krutých režimů bylo v dějinách více. Co je mnohem zajímavější, je další vývoj.

Další vývoj, který zahrnoval propuštění většiny politických vězňů v roce 1960 a který vedl až k tomu, že se do čela státu dostal Gustáv Husák, tedy člověk, který byl krátce po procesu s Miladou Horákovou mučen v tajné věznici Stb. Podle všeho unikl trestu smrti jen kombinací neuvěřitelné vnitřní síly, houževnatosti a vychytralosti. Byl odsouzen na doživotí, a v nejtěžším vězení strávil téměř 10 let, než byl amnestován. Jestli někdo znal komunistické represe zblízka, byl to právě on. Je logické, že právě on přetvořil režim do takové podoby, že na něj většina pamětníků vzpomíná jako na to nejlepší, co v životě zažili. A to přestože se nikdy nezbavil dědictví kádrováků, domovních důvěrnic a tajné policie.

...Gustáv Husák, tedy člověk, který byl krátce po procesu s Miladou Horákovou mučen v tajné věznici Stb.

Takové hodnocení husákovského režimu nemusíme sdílet, nicméně to, že se původně brutální režim demokratizuje a že roste jeho zájem o to, jak se lidem daří, to není úplně běžné. Zvláště pro nás, kteří žijeme v politickém režimu s opačnou dynamikou. Každý týden další zákaz, každý týden další represe, každý den nějaké opatření směřující ke snížení životní úrovně a životních šancí. Každý den další zásah do životního stylu. Opatření, která ještě před rokem působila jako bláznivá a nemožná, jsou zaváděna.

Je možné, aby takový režim přešel do stavu postupného uvolňování, jak tomu bylo před rokem 89? Co to uvolňování vlastně způsobilo?

Z mnoha argumentů připomínám dva.

Ten první výborně vyložil Ivo Možný v knize Proč tak snadno. V podhoubí režimu se postupně vytvořily neformální sítě, známosti, výměna protislužeb, šedý trh, směna podpultového zboží, melouchy. I vysocí funkcionáři byli často odkázáni na takové neformální sítě. Zcela jistě v nich byli zapojeni jejich blízcí příbuzní. To vše vedlo k tomu, že byli neformálně dotlačeni k uvolňování. To by se dalo formulovat tak, že nikdy nedošlo k oddělení funkcionářské vrstvy od běžných lidí.

Druhý argument je vidět jasněji až v poslední době. Souvisí s otázkou kapitálu, resp. podnikovými zisky. Pokud musíte každý rok zvyšovat zisk, nutně to vede k požadavku na snižování životní úrovně většiny obyvatel. Musíte počítat s jejich odporem, je tedy na místě stále přísnější zacházení a další a další omezování občanských svobod. V tom smyslu jsou korporace s akciemi obchodovatelnými na burze větší hrozbou pro občanské svobody než jakákoliv totalitní ideologie. Když je dost silný zájem, ideologie se vždy najde. A zájem je tím silnější, čím menšímu zdanění jsou podrobeny podnikové zisky.

Korporace s akciemi obchodovatelnými na burze větší hrozbou pro občanské svobody než jakákoliv totalitní ideologie.

Možná lze tyto teze napadnout. Možná hrály roli úplně jiné faktory. Ale právě o tom by se mělo diskutovat. Pomohlo by nám to víc než povykování a promítání starých filmů na cizí domy.