Dostalo se mi pokárání od kolegy blogera Jana Macháčka za to, jsem položil rovnítko mezi New York Times a Právo.

Takové rovnítko může znamenat dvojí. Za prvé. NYT jsou ideově ostře vyhraněným listem tlumočícím názory radikální levice. Za druhé. Právo má srovnatelnou profesionální úroveň jako proslulé neworské noviny. Pravda je obojí.

NYT jsou de facto listem radikálního křídla Demokratické strany (nejen v komentářích, ale i třeba v tom, že levicoví radikálové mají v NYT levnější inzerci  viz zde) a řada rubrik Práva je profesionálně na skvělé úrovni (napadá mě třeba příloha Salon nebo stránka o podnikání).

V každém případě to znamená, že dělat si obrázek o Americe podle NYT je stejné jako dělat si obrázek o ČR podle komentářů Práva. A že kdyby začal vládní ekonomickou politiku určovat Jiří Hanák, Martin Hekrdla nebo jiný mnohaletý komentátor Práva, nebyla by to politika zaměřená na růst a vytváření nových pracovních míst.

Nicméně bez ohledu na hodnocení tiskových titulů, dnes  už je nesporné, že rady Paula Krugmana (o ty šlo v článku především) se pro americkou ekonomiku ukázaly jako neuvěřitelně pustošivé. Bezbřehé vládní utrácení spolu se zvyšováním daní a zaváděním dalších a dalších regulací – to není recept na hospodský růst. Topolánkovo tvrzení o cestě do pekel nebylo nadsazené. Jan Macháček, který se za to bývalému premiérovi vysmíval, by se měl omluvit.

Bezbřehé vládní utrácení spolu se zvyšováním daní a zaváděním dalších a dalších regulací – to není recept na hospodský růst.

Pokud označujeme Paula Krugmana za mizerného ekonoma, je to ještě ta lepší varianta. Není málo těch, kdo se domnívají, že jde o spíše cílenou snahu zlikvidovat soukromý sektor a vytvořit ekonomiku, v níž nebude místo pro jiné subjekty než gigantické státní podniky. Této druhé variantě nasvědčuje již slavný citát Obamova poradce Rahma Emanuela o tom, že ekonomická krize je příležitostí dělat věci, které jsme si předtím nemohli dovolit. (You never want a serious crisis to go to waste. And what I mean by that is an opportunity to do things you think you could not do before).

Nebo o kombinaci toho druhého a neschopnosti.Stačí připomenout stanovisko hlavního amerického podnikatelského svazu, v němž je Obamova reforma zdravotnictví označena za záměrnou urážku zdravého rozumu - český překlad najdete zde.

Je-li tomu tak, byla to kalkulace založena na špatném odhadu. Američané (s výjimkou čtenářů NYT a dalších vyhraněných menšin) nejsou lidé, kteří by se v krizi volali po silnější vládě. Naopak. Odpor proti znárodňování je dnes silnější, než kdy předtím – soustavně to ukazují třeba výsledky Rasmussen Reports.

Jan Macháček, který je ideově na druhém konci politického spektra, to může vidět opačně. To patří k diskuzi. Jen nechápu, proč mě nazval „komunistickým“. Trefnější by bylo nadávat mi do pravicových kádrováků nebo mě třeba přirovnat k senátoru Josephu McCartnymu (na takové přirovnání bych byl hrdý).

Ostatně, už od doby Edmunda Burka patří spoléhání na předsudky ke konzervativním ctnostem.

P.S. Paul Krugman mimochodem nezklamal. Jeho dnešní sloupek hodnotící volební výsledky tvrdí, že kritizovat jeho recepty je projevem „intelektuální zbabělosti“ (intellectual cowardice).

Kdybych chtěl být v prvním příspěvku zvlášť jedovatý, mohl jsem připomenut Krugmanovo srpnové faux paus, kdy nazval republikánského kongresmana Paula Ryana šarlatánem, podvodníkem a šejdířem.  Nedal si ovšem práci, aby si o případu zjistil fakta, a později se ukázalo, že to celé byl omyl. Dočíst se o tom můžete zde.

Původně publikováno 6. 11. 2010 na blog.ihned.cz.