Střet civilizací dospěl do své ostré fáze, barbaři eliminovali hranice a momentálně dobývají ulice a čtvrti evropských měst. To jsou přesně ty situace, které ukážou, co v kom je. Skrytá pravda o charakteru jednotlivců, ale i celých společenství a institucí, se stává zjevnou. Jedno z největších takových zklamání je spojeno s institucionalizovanou církví. Logicky se dalo očekávat, že církve budou stát pevně mezi obránci křesťanské civilizace, ale ve skutečnosti naopak horlivě usilují o její zničení a nahrazení islámem. Nadšení z islámu jde dokonce až tak daleko, že evropské církve hodily přes palubu své pronásledované a mučené bratry v islámských zemích a v mnoha případech jim odepřely podporu. Ano, existují jednotlivci a skupiny, které proti převládajícímu trendu zla vystupují, ale vedení a hlavní proudy si již vybraly cestu dhimmi. Zkáza jde napříč denominacemi a teologickými směry. Katolíci, liberální protestanti i evangelikálové.

Nevidíme do budoucnosti, ale důsledky tohoto děsivého selhání budou podle všeho dalekosáhlé a nevratné. Je obtížně představitelné, že by instituce, které se dopustily takové hanebnosti, plynule pokračovaly v činnosti, kde se od nich očekávají morální postoje. Mnozí členové již investovali příliš mnoho do získání určitého postavení v církevních společenstvích, takže raději budou předstírat, že nic nevidí. Nicméně lidé kolem to vidí velmi dobře. To se nespraví kajícnou tiskovou zprávou a pokračováním v dosavadním životě, jakoby se nic nedělo. Dá se očekávat, že bude zapotřebí další reformace stejně hluboké jako byly ty předchozí (slovo reformace používám tak široce, aby pokrývalo i různá obrodná hnutí uvnitř katolické církve) a že to dokonce může být s spojeno s nějakým výrazně novým porozuměním historickým křesťanským textům. Pochopitelně pouze v případě, že západní civilizace přežije. Pokud by přežila pouze její sesterská pravoslavná civilizace, tak podobné problémy řešit nebude, protože instituce pravoslavné církve fungují, jak mají.

Nadšení z islámu jde dokonce až tak daleko, že evropské církve hodily přes palubu své pronásledované a mučené bratry v islámských zemích...

Postavení církví a budoucnost organizovaného křesťanství ale nemá být předmětem tohoto příspěvku. Popsané selhání uvádíme jen jako ilustraci něčeho obecnějšího. Stejné mravní zhroucení totiž můžeme pozorovat i na hlavním proudu toho, co se obvykle nazývá konzervatismem nebo neokonzervatismem. Znalci politických ideologií mě možná napomenou, že jsem zanedbal nějaký rozlišující znak, ale v praktickém publicistickém a politickém životě je velmi těžké mezi oběma skupinami odlišovat, navíc se pozice jednotlivých myslitelů a skupin posouvají. Budu nadále používat termín „solidní konzervatismus“ a budu tím myslet ony slušné lidi s dobrým vzděláním, kteří sedí v knihovně, opřeni v pohodlném křesle znovu prochází svého oblíbeného Chesterona nebo Dostojevského a znechuceně komentují hemžení běžných smrtelníků pod okny fakulty.

V posledních týdnech jsme měli možnost to vidět v USA. V bitvě o poměry v Bílém domě, a potažmo v celé Americe, se solidní křesťanští konzervativci postavili na stranu neomarxistického anticivilizačního establishmentu. Pro mnohé pozorovatele to bylo překvapivé, pro některé dokonce šokující, ale stalo se to. Stejný vzorec chování se uplatnil ve Francii, kde solidní konzervativci podpořili Emmanuela Macrona a jeho rychlokvašenou marketingovou formaci, i když věděli, že je to rozhodnutí pro islamizaci Francie, kapitulaci vůči islámským radikálům, likvidaci křesťanských hodnot a posléze i fyzickou likvidaci církve. Konec konců, ani v českém prostředí tomu není jinak. Nemám na mysli pouze Tomáše Halíka (u něj můžeme předpokládat, že navzdory občas pronášeným konzervativně znějícím frázím se fakticky jedná o extrémní případ neomarxistického progresivisty), ale i třeba Romana Jocha nebo Daniela Kroupu, kteří se v kritických momentech staví na stranu anticivilizačních sil, či Alexandra Tomského s jeho neblahým výpadem vůči AfD a označování českých vlastenců za darebáky. Uvádím právě tyto případy, protože se jedná o úctyhodné muže a jejich selhání nelze vysvětlit osobnostními nedostatky. Musí se jednat o systematicky se vyskytující myšlenkovou chybu.

V bitvě o poměry v Bílém domě, a potažmo v celé Americe, se solidní křesťanští konzervativci postavili na stranu neomarxistického anticivilizačního establishmentu.

Oproti tomu máme „dosťáky,“ kteří v kritické chvíli zůstali pevní. A nejsou sami, z událostí poslední doby stačí připomenout třeba svatováclavský projev Dominika Duky. Není ale naším cílem adorovat konkrétní lidi. Zajímavější je najít konkrétní myšlenkové prvky, které ten rozdíl způsobují. Pokusím se takovou diskuzi otevřít. Zatím pouze tím, že shrnu svá empirická pozorování. V odborném jazyce sociologické výzkumné metody jsem „zúčastněným pozorovatelem.“ Připomínám, že tento způsob zkoumání může přinést velmi zajímavé postřehy, ale výsledky vyžadují další verifikaci.

Jaký je tedy rozdíl mezi „hodným“ a „zlým“ konzervatismem?

POCIT NADŘAZENOST. Existuje konzervatismus, který vychází z každodenního života obyčejných lidí. Má je rád, chápe je, žije s nimi. Většinou se ani nepoužívá slovo „konzervativní“, ale častěji jen obyčejné „normální“. Je normální, že se muž ožení a má děti. Je normální, že dítě má maminku a tatínka. Je normální, že se lidé živí vlastní prací a ne z dotací. Je normální, že se lidé chovají s úctou k vlastním rodičům atd. To jsou samozřejmé věci, o kterých se vlastně ani nemluví.

Aristokratický konzervativec nechápe rozdíl mezi cizími nájezdníky a obhroublou dělnicko-řemeslnickou třídou vlastní civilizace.

Oproti tomu anticivilizační konservatismus je oddělený. Žije v knihovně, o běžných lidech toho moc neví, nemá je rád, pohrdá jimi a často se jich bojí. Jsou to pro něj jen objekty kritiky a převýchovy. Nechápe rozdíl mezi cizími nájezdníky a obhroublou dělnicko-řemeslnickou třídou vlastní civilizace. Typicky zastává názor, že vše za posledních 200 let je tak nesmírně zkažené, že nemá cenu rozlišovat. Je přesvědčen, že má právo žít na úkor těch strašných lidí a nosit jim světlo, aniž by se znečistil hlubším kontaktem s nimi. Dává si pozor, aby nepřevzal obecný jazyk, aby z jeho chování a oblékání bylo jasně znát, že není jako ostatní.

Je to rozdíl podobný rozdílu mezi farářem, který žije se svými ovečkami a sdílí jejich starosti, a mezi guru, který přichází z chrámu, vyřídí zjevení a vrací se do své vznešené samoty.

UTOPISMUS. Zdravý konzervatismus chápe, že svět je obydlen normálními lidmi. Narodili se nedokonalí, vychovávali je nedokonalí rodiče. Ve spoustě situací chybovali. A ještě chybovat budou. Jejich obzor je omezený, stejně tak jejich schopnost jednat dobře. Ale právě takoví lidé vybudovali svobodný svět. Chcete-li, skrze takové lidi byl vybudován. Zdravý konzervatismus je s tou nedokonalostí smířen, vlastně ji má svým způsobem rád.

Zdravý konzervatismus chápe, že svět je obydlen normálními lidmi. Narodili se nedokonalí, vychovávali je nedokonalí rodiče. Ve spoustě situací chybovali.

Anticivilizační konzervatismus je utopický. Jeho utopie se zpravidla liší od progresivistické tím, že je umístěna do minulosti. Ale pořád zastává pocit a názor, že skuteční lidé jsou jen materiálem, ze kterého má být vystavěn krásný nový svět. Zoufá nad nedokonalostí skutečných lidí. Lituje sám sebe, že musí mezi takovými tvory žít.

LPĚNÍ NA FORMÁCH. Jestli je nějaké poučení z dějin, tak je jím zásada, že návrat do minulosti neexistuje.  V dějinách křesťanské civilizace se nikdy nestalo, že by třeba v 10. století fungovala nějaká instituce, pak byla opuštěna a třeba v 15. století byla obnovena v původní formě. Renesance nejsou kopiemi svých předloh. Zdravý konzervatismus obdivuje mnohé z minulosti, ale ví, že minulé věci už nelze obnovit. Hledá v nich základní principy, které jsou společné napříč dějinami a usiluje o to, aby tyto principy byly umístěny i do základů nově budovaného. Postupuje přitom s bázní, opatrností a respektem k lidem i s vědomím vlastní omylnosti. Jeho pochopení principů svobodné křesťanské civilizace nemusí být dokonalé.

Konec konců, právě tento vzorec můžeme najít na úplném počátku naší civilizace. Židé se pokoušeli obnovit utopii situovanou do doby těsně po Mojžíšovi. Ani po staletích soustředěného úsilí se k tomuto cíli nepřiblížili. A pak byly všechny staré osvědčené mojžíšovské principy naplněny ultramoderním způsobem, který si nikdo předtím nedokázal představit. To je základní vzorec vývoje křesťanské civilizace.

Anticivilizační konzervatismus oproti tomu požaduje opakování. Mechanickou obnovu něčeho, co dávno zašlo.

Anticivilizační konzervatismus oproti tomu požaduje opakování. Mechanickou obnovu něčeho, co dávno zašlo. Kdybychom vzali v potaz solidní historický výzkum, v mnoha případech by se ukázalo, že ona napodobovaná věc vlastně ani neexistovala. Nicméně takovým „detailem“ se málokdo zdržuje. Anticivilizační konzervatismus nemá žádného pochopení pro lidi, co vyrostli v jiné době, žijí v jiných podmínkách a z různých důvodů nemohou či nechtějí napodobovat dávno zaniklé zvyklosti. Nejenže pro ně nemá pochopení, požadavek návratu do minulosti vidí jako příležitost vyvyšovat se nad ostatními.

ABSENCE SMYSLU PRO HUMOR. Zdravý konzervatismus si je vědom své omylnosti a omezenosti. Nelituje toho, přijímá to jako svůj úděl. Dokáže se zasmát sám sobě, podívat se na sebe zvenčí a třeba si připomenout malost svého pachtění. A pak se zase vrátit ke každodennímu úsilí. Umí se rozhořčit a bojovat naplno, jde-li o civilizaci. Ale není přehnaně citlivý na vlastní prestiž. Proto jsem mohl použít trochu znevažující titulek o dosťácích a mluvit o nich, jako by to byla nějaká pivní parta. Nejsou to lidé, kteří by byli soustředění na vlastní výtečnost.

Anticivilizační konzervatismus naopak lpí na své vážnosti a důstojnosti. Má pocit, jakékoliv jeho snížení narušuje celý civilizační řád. Nesnese být terčem humoru.

Rozdíl nespočívá ve vzdělání ani znalostech. Jde o to, kam člověk zařazuje sám sebe na společenském žebříčku.

Tolik základní pozorovaní. Asi by se daly najít i další rozdíly, a nejspíš i nějaké faktory v pozadí. Jako sociolog bych měl tendenci mluvit o rozdílu mezi konzervatismem lidovým a konzervatismem aristokratickým. A pozor! Rozdíl nespočívá ve vzdělání ani znalostech. Jde o to, kam člověk zařazuje sám sebe na společenském žebříčku.

Je skvělé, když společnost generuje elity v tom smyslu, že někteří lidé projevují více obětovosti, nadšení a studijního úsilí. Ale dějiny nás učí, že pokud si začne domnělá nebo skutečná elita nárokovat privilegia, stává se nebezpečnou sama sobě i vlastnímu národu.

Publikováno ve sborníku k 10 letům Akce D.O.S.T.