Diskutují ekonomové. Jeden si opakovaně stěžuje, že oponent nemá nastudovanou ani základní literaturu a zdůrazňuje, že je pod jeho úroveň se takové debaty vůbec účastnit. Druhý mu zas po vystoupení řekne (cituji): „Takovou míru arogance jsem ještě nezažil. Všichni, kdo mají jiný názor, jsou podle vás laikové. Nebuďte takový nafoukaný.“

Co myslíte, který z nich je Václav Klaus?

Během čtyřiceti let komunistické vlády se poměry neustále, byť nerovnoměrně, zlepšovaly (s výjimkou let 1969–1972). Přibývalo svobody, ubývalo policejní buzerace, režim byl stále tolerantnější vůči alternativám, stoupala životní úroveň a rozšiřoval se prostor pro podnikání (byť bylo pohrdavě označováno jako melouchaření nebo šmelina). Komunistický režim v roce 1988 se moc nepodobal režimu z roku 1950. Po sametové revoluci došlo k další skokové změně k lepšímu, ale někdy od roku 1996 se poměry neustále zhoršují.

Na semináři o Evropské bankovní unii to předpověděl Aleš Michl. Byla to asi jediná pozitivní věc, která tam zazněla. 

Jiná varianta vývoje je totiž jen zbídačený kontinent, jehož hospodářství je udržováno ve stavu komatu, nezaměstnanost neustále roste a životní úroveň klesá. V každém případě je dobré vědět, co můžeme čekat, a začít se včas připravovat. Proto na zmíněném semináři, vedeném prezidentem Klausem, nechyběl ani spolupracovník Finmagu.

Recept Tomáše Pajonka, co dělat v zemi, kterou udusila byrokracie.

Před hlasováním o dětských domovech a kojeneckých ústavech. Co ukazuje detailnější analýza textu prezidentského veta.

Na nadcházející schůzi budou poslanci znovu hlasovat o novele, která může dostat spoustu dětí z dětských domovů a kojeneckých ústavů do rodin. Nutí je k tomu prezidentské veto, které bylo pro mnohé šokující. Mimo jiné proto, že prezident nikdy nenaznačil, že by mu to byl takový návrh proti mysli a nikdy nesympatizoval s ústavní péčí.