V minulé části našich úvah o volebním chování jsme se pokusili vysvětlit, proč racionální jednání voličů a racionální jednání aparátu politických stran nutně muselo vést k postupné destrukci české liberální a konzervativní politiky.

A dokonce i k sílícímu pocitu, že se Česká republika potřebuje v některých ohledech vrátit před listopad 1989.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                

Tentokrát je na řadě obecnější úvaha o tom, proč lidé vlastně volí a jak. Začneme zpochybněním rozšířeného názoru, který se náznakově objevil i v diskuzi pod prvním dílem seriálu. Tento názor tvrdí, že jádrem problému je všeobecné volební právo, a to z toho důvodu, že:

• Chudší a méně vzdělaní lidé jsou víc závislí na podporách, takže nutně volí ve prospěch rozsáhlejšího státu.

• Chudší a méně vzdělaní lidé volí se zaměřením na krátkodobé cíle a ignorují dlouhodobě destruktivní důsledky, které některá opatření přinesou.

• Chudší a méně vzdělaní lidé nejsou schopni posoudit složité politické problémy, a proto rozhodují méně kvalitně.

Proč by omezení volebního práva nepomohlo

Ve skutečnosti lze všechny tyto teze velmi snadno vyvrátit. Když pomineme některé velmi speciální skupiny a když budeme pro zjednodušení předpokládat, že voličstvo je etnicky jednotlivé (k tomu se vrátíme později), vidíme, že:

• Největší prospěch mají z přerozdělování právě ti nejbohatší, nejvzdělanější a nejschopnější. Není na tom nic divného. Právě tato skupina má největší schopnost přesměrovat státní politiky ve svůj prospěch. Zatímco nízkopříjmové skupiny dostávají pastelkovné, ti nahoře vydělávají statisíce na grantech a regulacích. Tím jsem se podrobněji zabýval v eseji o bezrůstové společnosti.

• I chudí lidé by měli raději dobrou práci, než dostávali podporu. Pokud by stáli před politickou volbou více slušných pracovních míst versus více podpor, hlasovali by pro první možnost.

• Ani lidé s mizerným vzděláním a nízkou inteligencí si při stavbě svého vlastního domu nezvolí materiály, u kterých je zřejmé, že se během několika let rozpadnou. Proč se tak chovají při politickém rozhodování? Proč preferují například vyšší podpory i za cenu neúnosného nárůstu státního dluhu? Podle všeho především proto, že předpokládají, že i při omezení sociálních dávek se bude státní bankrot blížit stejnou rychlostí, protože bohatí nepřestanou drancovat státní rozpočet. Po letech ekonomického vládnutí TOP 09 jim musíme dát za pravdu.

• I lidé s mizerným vzděláním a nízkou inteligencí jsou schopni velmi efektivně posoudit tak komplexní produkt, jakým je automobil s více než tisícovkou složitých součástek. Bohatí si kupují jiné vozy, ale nemáme žádné doklady o tom, že by vybírali kompetentněji. Proč by to mělo platit u voleb?

• Vyšší třídy jsou mnohem více motivovány podporovat politiky stylu „po mě potopa“, protože v případě ekonomického kolapsu jedné země se mohou snadno přesunout jinam.

Falešná hra na zastupitelskou demokracii

Než přikročíme k pokusu o alternativní vysvětlení volebního chování, vyvrátíme ještě jeden omyl, který působí spoustu zmatků. A to iluzi, že žijeme v systému zastupitelské demokracie. Náš politický systém není zastupitelskou demokracií a nemá ani žádné její významné rysy.

Náš politický systém není zastupitelskou demokracií a nemá ani žádné její významné rysy.

Zastupitelská demokracie – to byly první evropské parlamenty, kam měšťanstvo a další skupiny posílaly své zástupce, aby jejich jménem dozírali na práci vládních expertů. To je koncepce, která předpokládá, že člověka, kterého jsem vyslal, slušně znám, jsem schopen ho kontrolovat a mám možnost ho odvolat (podobně jako vlastník firmy najatého manažera nebo účastník soudního sporu svého advokáta). Naše situace tyto rysy zjevně nesplňuje. Poslanec či prezident je neodvolatelný, má značnou míru nezávislosti a jeho voliči nemají možnost ho kontrolovat. Ústava dokonce říká, že poslanec má hlasovat podle svého svědomí, nikoliv podle toho, jak mu to uložili jeho voliči. Mluvit o zastupitelské demokracii je zkrátka hrubý omyl. Lépe bychom mohli hovořit o konkurenční demokracii – ve volbách vybíráme z navzájem si konkurujících příslušníků politické třídy, aniž by při tom vznikal vztah zastupující – zastupovaný (respektive ani jedna ze stran to tak nevnímá).

Jak by volil ideální volič

Ale k tomu jak volíme. Co byste řekli člověku, který vybírá politickou stranu podle toho, že její kandidátky mají nejkrásnější úsměv a největší poprsí? Bylo by to stupidní, že? Ale vybírat kandidáta podle toho, jestli má správné vystupování, dokáže hezky mluvit o morálce nebo o problémech určité skupiny lidí a případně jestli je bezúhonný, je fakticky stejně stupidní. Že je někdo sympatický člověk, z toho nijak nevyplývá, že posune fungování státu tak, aby se mi lépe žilo.

Kdyby existovalo rozumné politické rozhodování, vypadalo by takhle:

• Volič by si připomněl, jaký život chce vést, co je pro něj důležité, jak chce pracovat, jak má vypadat jeho rodina a podobně.

• Volič by si definoval, jaké chování státní správy k tomu potřebuje. Jestli chci otevřít vlastní restauraci, oženit se a mít čtyři děti, potřebuji k tomu úplně jiné chování státní správy, než jestli je mým ideálem zavádět v celém státě zdravou výživu, být státním zaměstnancem, hodně cestovat, mít paralelně dvě přítelkyně a být bezdětný. Každá z těchto voleb vede k podpoře jiné daňové, sociální, zdravotní a další politiky.

• V posledním kroku by volič posoudil, u kterého z kandidátů (nebo kandidujících stran) je největší pravděpodobnost, že posune chování státní správy žádoucím směrem, a tomu odevzdat svůj hlas.

Volič ignorant jedná racionálně

Vlastně je to situace hodně podobná té, když v obchodě vybíráme produkt, který nám nejvíc vyhovuje. Jenže je tu jedno velké ale. V konkurenční demokracii nemůžeme rozhodnout pro určité kroky (například vybrat konkrétní variantu důchodové reformy), ale volíme člověka, se kterým v některých bodech souhlasíme – a v jiných bodech nikoliv. A už vůbec nedokážeme říci, jak se budou jeho postoje vyvíjet a k jakým názorům dospěje třeba za dva roky. U politické strany, kde může snadno dojít k výměně vedení, je míra nejistoty ještě vyšší.      

Výhody velkého silného státu a velké ekonomiky se vztahují jen na vládnoucí třídu.

Vedle toho hraje roli ještě druhý mechanismus, který dobře popisuje teorie veřejné volby. Pokud kupuji automobil a dávám za něj několikaleté úspory, má smysl, abych vyvinul značné úsilí ke zjištění, který model je lepší, který je poruchový, jaká jsou rizika… Pokud bude ovšem o koupi stejného automobilu hlasovat sto lidí, nemá pro mne smysl, abych investovat srovnatelnou energii do zjišťování, který vůz je nejlepší. Nicméně aspoň pár minut tomu dát můžu. A co když jsem jedním z osmi milionů voličů? Pak je i pět minut studia volebního programu ztrátou času. To mimochodem vysvětluje, proč platí, že čím větší je demokratický stát, tím hůř se v něm vládne (za jinak stejných podmínek).

Výhody velkého silného státu a velké ekonomiky se vztahují jen na vládnoucí třídu. Je lepší být generálem francouzské armády než velitelem lucemburského vojska. Ale pro obyčejného člověka je lepší žít v Lucembursku než ve Francii. Jestliže tedy z pohledu voliče nemá smysl zkoumat, který kandidát je nejvhodnější v nějakém objektivním smyslu (a nemá ani smysl zkoumat, zda se kandidát opravdu dopustil těch přestoupení, která mu jsou přisuzována v tisku), stává se z politické volby spíše něco na způsob výběru superstar. Hledáme člověka, který vypadá nejlépe, nejdůstojněji a nejmoudřeji.

Když znaky přestávají fungovat

To by pořád ještě nemuselo vést k extrémně špatnému rozhodování, protože za racionalitu může zaskočit intuice. Ostatně, mnoho konzervativců věří, že předsudek může poskytovat spolehlivější vodítko než logická úvaha. Za tím, že lidem z různých skupin připadá vystupování různých osobností jako správné a moudré, je fakticky spíše intuice, že právě tenhle kandidát se lidem z té skupiny podobá, a naděje, že jeho zájmy budou velmi podobné. Pak by každá skupina mohla prostřednictvím voleb hájit své zájmy, bylo by možné vytvářet aliance a výsledkem by byla jakás takás rovnováha ve společnosti.

Za rekvizitami starého socialismu dnes najdeme hnutí vyšších tříd, které těm dole nedokáže nabídnout nic jiného než nezaměstnanost, snižování životních šancí, závislost a byrokratické šikanování. 

Problém naší doby ale je v tom, že tuto strategii lze velmi snadno obelstít tím, že kandidát použije výrazné poznávací znaky určité skupiny. Miloš Zeman, vzděláním i životopisem typický příslušník vzdělané vyšší třídy, dokázal vytvořit perfektní iluzi dělnického kádru a vyvézt se na vlně lidového odporu proti – typickým příslušníkům vzdělané vyšší třídy, tedy lidem, jako je třeba Martin Putna nebo i on sám.. Karel Schwarzenberg – stoupenec dohody ACTA – zase se stal idolem městských intelektuálů jen tím, že jeho reklamní kampaň použila správné rozpoznávací znaky.

Tím se dostáváme k odpovědi na otázku, kterou jsme otevřeli na konci minulého dílu. Jak vysvětlit úspěch moderní levice u dělnických mas. Za rekvizitami starého socialismu dnes najdeme hnutí vyšších tříd, které těm dole nedokáže nabídnout nic jiného než nezaměstnanost, snižování životních šancí, závislost a byrokratické šikanování. Těm nahoře se naopak nabízejí investiční pobídky (které vyšly daňové poplatníky na 200 miliard korun, aniž podle analýzy České národní banky vytvořily jediné pracovní místo), desítky miliard posílaných bruselským úředníkům, pracovní místa v regulačních úřadech a programy takzvaného vyrovnání šancí, šité na míru jednomu procentu nejbohatších žen.

Nové regulace přerušily jediný kanál, kterým se lidé dole mohli dostat nahoru – zakládání nových firmiček. Zkrátka, vyšší třídy se naučily využívat rozsáhlý stát ve svůj prospěch a převzaly kontrolu nad starými socialistickými organizacemi. Staré rekvizity ale pořád fungují. Neurčité fráze o sociálních rozdílech, ponožky v sandálech a okázalá opatření typu fiktivního zvyšování daní bohatým. Jestli ČSSD naplní svůj slib speciálního zdanění síťových odvětví, uvidíte, že to dopadne tak jako pokaždé. Část daně bude eliminována zvýšením nákladů (proto firmy najímají daňové poradce) a zbytek bude přenesen na zákazníky. Manažeři ani akcionáři nepřijdou ani o korunu, uvidíte. Stínové divadlo pro masy.

Sociální kontrola mezi elitami

Proč pravice této situace nevyužije? Jak kde. V USA a Velké Británii je dnes bílá dělnická třída převážně pravicová. V kontinentální Evropě je to ale složitější. Pokud jste ve vedení pravicové strany, jste také příslušníkem vyšší třídy – jako všichni, kdo se v politice angažují. Pokud byste snad začal burcovat chudé lidi proti bohatým grázlům z Prahy, kvůli jejichž regulacím se ruší pracovní místa (pamatujete ještě, že za premiéra Klause měli všichni práci a státní rozpočet byl přebytkový?), velmi rychle dostanete zpětnou vazbu, že nejednáte správně. Objeví se problémy ve vztazích s přáteli. Vaše děti musí absolvovat nepříjemné hovory se spolužáky. Manželka se začíná stydět. A pokaždé, když v novinách vyjde pár dalších článků o vašem nebezpečném populismu a extrémismu, je to ještě horší. Ale k tomu všemu nejspíš nedojde. Sociální kontrola funguje zpravidla tak, že se nežádoucího jednání vůbec neodvážíme.

Mimochodem, ani cesta americké pravice k lidovým masám nebyla jednoduchá. Ronald Reagan ztratil kvůli svému bojovnému antikomunismu řadu přátel a opustila jej kvůli tomu dokonce první manželka. Zkrátka, je to práce pro výjimečné osobnosti s výjimečným odhodláním. Osobnosti, na které česká pravice teprve čeká. Slovo pravice zatím používám s velkým zjednodušením a mám v plánu se k němu vrátit. Ale ještě před tím se musíme vypořádat se dvěma jinými tématy. Proč chodíme k volbám, když zároveň vládním expertům věříme více než těm, kdo je mají kontrolovat. A jakou roli hraje při výběru kandidátů reklama. 

Původně publikováno 7. 10. 2013 na www.FinMag.cz. Převzaly též servery www.penize.cz, www.eurozpravy.cz a www.seznam.name.