Výročí studentské revolty 17. Listopadu 1989 opět rozvíří debatu, jestli bylo lépe v 80. letech nebo dnes. Tzv. pravice, tedy establishment, bude dnes na Václavském náměstí opakovat navyklé fráze, které vychází ze dvou základních tezí:
- Není žádný rozdíl mezi leninsko-stalinskou krutovládou a socialismem s lidskou tváří 80. let
- Každý má povinnost předstírat, že se mu daří lépe než za Husáka. Pokud se mu nedaří lépe, je to hnusný amorální člověk a měl by se stydět.
Takhle se to učí ve školách, takhle je to propagováno v médiích, takhle to znovu a znovu opakují špičky havlistických stran včetně ODS.
Pokud se ale odvážíme být nekorektní a zkusíme posoudit období 1917 – 1989 z pohledu toho, co přineslo normálním pracujícím lidem, je zřejmé, že se fakticky jednalo o několik režimů, které na sebe navazovaly. Při posuzování musíme brát v úvahu, že každý režim si nesl i určité dědictví z režimu předcházejího. Nicméně rozdíl v jeho charakteru je zřejmé.
Období teroru 1917 – 1941
Nadšení bolševici se spíše shodou náhod dostali k neomezené moci a začali v praxi uplatňovat to, o čem se psalo v teoreticko-filosofických knihách. Tito intelektuálové dali průchod své nenávisti vůči všem, kdo předtím byli úspěšnější než oni, ale také vůči normálním pracujícím (těm zase záviděli jejich rodiny, tradici a morálku). Jejich vládnutí bylo ekonomickým debaklem, do Ruska se po staletích vrátil hladomor, a znali jedinou odpověď. Popravy, popravy a zase popravy. Velmi rychle vybudovali jeden z nejbrutálnějších režimů, jaký kdy lidstvo poznalo. I Adolf Hitler se svými koncentračními tábory byl břídil proti tomu, co dokázal Stalin ve 30. letech. Obhajovat cokoliv z tohoto období je amorální a odporné.
České země tuto děsivou éry nikdy nepoznaly. Kdyby se tu komunisté dostali k moci v roce 1929, měli jsme milion mrtvých.
České země tuto děsivou éry nikdy nepoznaly. Kdyby se tu komunisté dostali k moci v roce 1929, měli jsme milion mrtvých.
Válečné období 1941 – 1956
Několik měsíců války s Německem Stalinovi rychle ukázalo, že se neobejde bez lidové podpory a že vyvražďování vlastních lidí nejde dohromady s válečným vítězstvím. Bleskově se změnila ideologie. Marxismus začal být upozaďován. Vrátila se témata jako vlastenectví, za které se předtím popravovalo. Některé chrámy předtím vyhozené do povětří byly obnoveny. Vražedná mašinerie tajné policie a gulagů výrazně zpomalila. Pořád se jednalo o brutální diktaturu, ale s řadou pragmatických rysů, a ve srovnání s předchozím obdobím to znamenalo nekonečné zlepšení. Bylo to také období skutečně heroické – nepřipravení Rusové dokázali porazit nejsilnější armádu světa. Stálo je to obrovské oběti a část těch obětí byla zaplacena dobrovolně. Lidé umírali za vlast, protože chtěli. Není vůbec divné, jestliže dnes na tuto éru vzpomínají Rusové s hrdostí.
Pro obyvatele českých zemí, zvyklé svobodě a demokracii, to byl šok. Nicméně i oni vnímali, že se jedná o záležitost nekonečně méně děsivou než předchozí nacistická okupace.
Rozpačité období 1956 – 1970
Stalin už nebyl, vztahy s kapitalistickými nepřáteli stabilizovány, radikální marxisté první generace už byli dávno po smrti. Vedení už v podstatě neřešilo nic jiného než jak se udržet u moci. Občané neřešili nic jiného, než jak přežít. Političtí vězni byli propuštěni, gulagy zrušeny, ale vedení se neodvážilo zrušit represivní útvary, takže se skoro nikdo nemohl cítit bezpečně. Životní úroveň pomalu stoupala, mimo jiné díky přebírání a kopírování technologií ze západního světa. Žilo se hůře než na západě, ale lépe než kdykoliv předtím. Životní úroveň předstihla dobu předbolševickou.
I u nás se liberalizovaly poměry. Pouze na konci 60. let byl dlouhodobý trend změny k lepšímu přerušen akcí skupiny bolševiků z 50. let, kteří už v tu dobu byli odstaveni od moci a nyní viděli příležitost. Tito „osmašedesátníci“ uvrhli české země na pět let do chaosu, jejich akce vedly k obnovení represí a nikdo nedokáže říct, co by se stalo, kdyby se dostali k moci. Nejspíš nic dobrého.
Tito „osmašedesátníci“ uvrhli české země na pět let do chaosu, jejich akce vedly k obnovení represí a nikdo nedokáže říct, co by se stalo, kdyby se dostali k moci.
Socialismus s lidskou tváří 1970 – 1989
Obrazy Marxe, Engelse a Lenina sice ještě visely, ale všeobecně akceptovaným cílem režimu bylo jakési napodobení Ameriky 50. let. Prosperující továrny, dělnické domky na předměstí, spokojené rodiny, vlastenectví , úcta k tradičním hodnotám, televize a auto do každé domácnosti. Režim už nebyl totalitní. Fakticky se jednalo o nacionalistický autoritativní režim. Kdo se nepletl do politiky a neohrožoval stabilitu politického systému, ten byl ponechán na pokoji. Postupně a opatrně byl rozšiřován prostor pro nezávislé umění.
Ani tento brežněvovsko-husákovský socialismus s lidskou tváří se ovšem nedokázal zbavit dědictví z předchozích období – neudržel na uzdě tajnou policii ani ambiciózní ideologické blbečky typu domovních důvěrnic, politruků a přehrávkových komisí. Neuměl vytvořit prostor pro drobné podnikání (i když určitá snaha byla). Nakonec jej porazila kombinace vnějších okolností (zesílený tlak z USA) a vnitřní dynamiky – poměry se zlepšovaly, jenže požadavky lidí rostly rychleji. A to nejen ambice běžných občanů, ale i vysokých stranických funkcionářů. I ti funkcionáři nakonec záviděli obyvatelům kapitalistických zemí. Systém se nakonec rozpadl. Bez ohledu na to, zda při jeho zániku hrálo roli nějaké spiknutí tajných služeb, na konci životnosti byl tak jako tak.
Vedle toho ale existují proudy, které fakticky pracují na obnově toho prvotního děsivého leninského režimu. Ty najdete v Žít Brno, u Zelených a Pirátů...
Dnes se setkáváme se dvěma myšlenkovými proudy, které hlásají nějakou formu návratu k sovětskému režimu. Někteří lidé z běžných pracujících tříd vzpomínají s nostalgií na husákovský socialismus s lidskou tváří. To je naprosto legitimní a není žádný důvod je za to napomínat.
Vedle toho ale existují proudy, které fakticky pracují na obnově toho prvotního děsivého leninského režimu. Ty najdete v Žít Brno, u Zelených a Pirátů, ale jejich sympatizanti převažují v intelektuálních kruzích, vedení korporací a také ve vedení všech tzv. demokratických politických stran. Těch se bojme! Ne vzpomínek na Husáka.
