Ta otázka je kladena znovu a znovu. Jak je možné, že tolik sympatií k islámu projevují právě ty skupiny, pro které znamená největší hrozbu a největší pohromu? Jako zdánlivě nejlogičtější vysvětlení se nabízí nepřiznaný masochismus nebo hloupost. Obávám se ale, že problém je hlubší a že vychází z vrozených rozdílů mezi mužským a ženským mozkem.
„Jestliže je decentralizovaný útok, musí být decentralizovaná obrana. Nevyhlížím k zemi, kde bude silné hnutí Islám v ČR nechceme. Vyhlížím k zemi, kde budou každý den vznikat skupinky občanské sebeobrany. Možná budou konkurenční. Možná se budou mezi sebou hádat. Možná některé z nich do roka zaniknou a objeví se zase nové. Může to mít zcela chaotickou podobu. Tu vzniknou Naštvané matky, tu něco jiného, za rok možná Naštvané matky zaniknou, mezitím někdo vytvoří nějakou stranu… do toho aktivity na místní úrovni.
Je těžké psát doslov k životopisu někoho, kdo je váš kamarád. Můžete psát poznámky obdivné nebo poznámky o tom, co vás na Konvovi štve. V obou případech ale vznikne něco, co bude zajímat pouze pár společných přátel. Tím se dostáváme k otázce, co je vlastně na Martinu Konvičkovi tak zajímavého, že to přesahuje rozměry jednoho politického projektu.
Dým se rozptýlil, různé skupiny se snaží zahladit stopy nebo je naopak vytvořit. Nadešel tedy čas shrnout, co se vlastně stalo v neděli na pražském Staroměstském náměstí, a co to znamená. Předesílám, že tentokrát jsem nebyl účastníkem událostí, a mám tudíž možnost je komentovat s určitým odstupem.
