Moc a peníze najdeme především tam, kde se rozhoduje o regulacích. A také u poradenských a právních firem, které pro takové instituce pracují.

Logickým důsledkem je finanční superpřevaha těch politických stran, které usilují o zvyšování daní a státních zásahů.

Před několika dny bylo zveřejněno, kolik peněz získali američtí prezidentští kandidáti během posledního čtvrtletí na svou kampaň. Má se to takto:

Z hlediska státem neplacených tříd je nejracionálnější strategií rychlý přechod do šedé ekonomiky a vyhladovění státní byrokracie.

Povrchní pozorovatelé možná napíšou, že Řekové se v poslední chvíli přece jen zalekli prudké změny a návratu k drachmě. Proto dali přednost dalším rokům stagnace. Rokům, kdy každý měsíc budou krachovat další fabriky, hotely a restaurace. Rokům, kdy stále víc lidí bude hladovět. Rokům, kdy bitky na ulicích budou součástí každodenního života. Rokům postupujícího rozkladu společnosti bez šance na změnu.

Kdo jiný by je zaměstnal, až jim vyprší mandát? Vy byste se na jejich místě chovali jinak?

Tak už víme, proč se zdražují základní životní potřeby, proč se snižují platy policistů a proč jsou odpírány dávky těm nejpotřebnějším (nemám na mysli příživníky, kterým se nechce pracovat), proč stát není schopen pokračovat ve stavbě silnic atd. Je to proto, aby bylo možné solidárně podporovat německé bankéře a bruselské úředníky. Pro tak vznešený cíl se rádi uskrovníme.

Pokládá-li někdo obyvatele ČR za natolik méněcenné, že nejlepším řešením je protektorát, měl by mít tolik poctivosti, aby to řekl otevřeně.

Tak tu máme další eurodebatu. Tentokrát o schvalování státního rozpočtu na unijní úrovni. Řada úctyhodných mužů (i řada neúctyhodných mužů) doporučuje na požadavek přistoupit. Vyrovnaný rozpočet stejně potřebujeme. Tak proč dělat problémy kvůli nějakému obskurnímu nacionalismu?

Při pohledu na včerejší výsledky amerických voleb je dobré připomenout podobnou událost před 16 lety.

Spojené státy tehdy měly levicového prezidenta a trpěly vleklou stagnací, o níž všeobecné přesvědčení říkalo, že ji Clinton zdědil po Bushovi starším. Po volebním výprasku Clinton omezil socialistické experimenty a ekonomika se po pár měsících začala vzpamatovávat.

Rozjitřená atmosféra kampaně opadla. Jedni se snaží pracovat, druzí si lížou rány a doufají, že to příště bude lepší. Takže je tu konečně prostor věcně se podívat, jak letošní parlamentní volby dopadly a proč dopadly právě takto.

Když jsem na začátku dubna napsal do svého blogu, že výměna Petra Nečase za Mirka Topolánka byl skvěle načasovaný tah, častou reakcí byl údiv.

V druhém kole budeme vybírat mezi tradičním socialistou Zemanem a arogantním levicovým extrémistou Schwarzenbergem.

Kníže má brilantní marketing, a tak se mu podařilo prezentovat se jako jediný silný kandidát pravice. To je image, s kterou nejspíš půjde i do druhého kola. Je tedy dobré osvěžit paměť a připomenout, že nikdy nebyl pravicovým a dokonce ani středovým politikem.

Poslední díl seriálu o volebním chování a zastupitelské demokracii vůbec.

Zatím jsme ignorovali otázky vývoje společnosti, snažili jsme se jen porozumět, jak se voliči rozhodují, jaké to má důsledky pro chování stran a zdá má parlamentní demokracie jiný význam než poskytnout lidem snadný cíl, aby měli na koho nadávat. Každá analýza by ale měla mít také prediktivní složku, jen to jí dává praktický význam a jen to umožňuje testovat její správnost.

Potřebujeme parlamentní demokracii?